Poslední dobou jsem s tebou nikam nechodila, vždy jsi mě někam pozvala ale já tě okamžitě zazdila. Byla jsem pořád s ostetními a o tebe už se tolik nestarala. Stačilo říct že se ti omlouvám a něco si vymslet, měla jsi pochopení.
Zavolala jsi mi jestli se zítra nechci sejít, vymluvila jsem se že se musím učit a típla to. Druhý den jsem neměla moc co dělat tak jsem šla ven s pár kamarádkama, byla to chba. Promiň. Nikdy nezapomenu tvů zdrcený výraz když jsi mě viděla jak jsem s nimi i když tobě jsem to odmítla. Tentokrát v tvém pohledu ale nebyl smutek, jen čistý vztek.
V tu chvíli mi to bylo úplně jedno, nezajímalo mě jak se cítíš. Znovu jsem tě obviňovala z toho že jsi špatná kamarádka, která nekáže pochopit že se nebavím jen s ní.
ČTEŠ
Příliš pozdě, abych řekla promiň
Short StoryPromiň. Říkávala jsem ti slovo celkem často, až docela pozbylo významu. Nikdy jsem docela nerozuměla tomu, co vlastně omlouvání je. A když jsem na to přišla, tak už bylo pozdě. Příliš pozdě abych řekla promiň.
