Zavolala jsi mi jestli se u tebe nechci stavit a promluvit si. Věděla jsem že jsem to posledně dost pokazila tak jsem radši okamžitě vyrazila k tobě.
Otevřela jsi dveře a v očích jsi měla slzy, nic jsi neříkala a jen okynula hlavou abych si sedla. Výrazem jsi mi dala jasně najevo abych nic neříkala a jen poslouchala. "Jsme kamarádky už od mala, vždy jsem ti tolerovala to jak jsi se chovala, a hlavně to jak jsi se ke mě chovala. Uvědomuješ si vůbec jak moc jsi mě zraňovala? Uvědomila jsi si někdy že v těch příbězích jsem si představovala naše přátelství? Jak jsi řekla je tam zlomená osoba-jako naše přátelství. Ale ty jsi měla být ta která ho zachrání, ale to už se nestane."
Jen jsem tam seděla a koukala na tebe, nedávalo to smysl. "Nedává to smysl, vlastně nic co jsi kdy řekla mi nedávalo smysl." Z očí ti zase začaly téct dvě neposlušné slzy, bylo divné tě takhle vidět. Přešla jsi ke mě a objala mě, zase jsem nic nechápala.
ČTEŠ
Příliš pozdě, abych řekla promiň
Short StoryPromiň. Říkávala jsem ti slovo celkem často, až docela pozbylo významu. Nikdy jsem docela nerozuměla tomu, co vlastně omlouvání je. A když jsem na to přišla, tak už bylo pozdě. Příliš pozdě abych řekla promiň.
