Rin často dostával záchvaty, při kterých jeho tělo a vše okolo obklopili modré plameny. Nikdo už si nevěděl rady a soud už chystal popravu, jelikož jediný, kdo by to Rina dokázal naučit byl Satan. Jediná možnost byla vrátit Satanova syna tam, kam pa...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dneska je ten den. Mám se se všemi rozloučit a vstoupit do světa démonů. Do mého nového domova. Jen pomyšlení na to ve mě vyvolávalo vlnu emocí. Nemám sebemenší tušení, co tam dole na mě čeká. Lehce jsem se oklepal, abych setřásl nepříjemný pocit, z kterého mě mrazilo. Určitě mě tam stáhnou z kůže, sotva dorazím. Nikdo nebude brát ohledy na to, čí jsem syn. Budu jen další kořist, oběť pro nenasytné tvory. Když jsem dorazil před dveře od třídy, měl jsem chuť se rychle otočit na patě a utéct do svého pokoje. Schovat se pod peřinu a modlit se, že to je pouze zlý sen. Avšak věděl jsem, že je to nutné. Všichni budou nejen v klidu, ale i v bezpečí. Starší už připravovali popravu, jelikož mé plameny nelze zkrotit a jediný, jenž by mě to mohl naučit byl kdo jiný, než Satan. A ohledně bezpečí... se Satanem jsme podepsali úmluvu. Úmluvu, kterou podepsal svou vlastní krví, stejně jako my. Když budu žít v jeho zemi, tak na mé blízké nevztáhne ruku jak on, tak jeho poddaní a nezkřiví jim ani vlásek. Tahle smlouva má však i své temné stránky. NIKDY se už nesmím vrátit do Assiahu. NIKDY už mé přátelé a všechny ostatní nespatřím. Mé srdce nepravidelně tlouklo nad vzpomínkou dne, kdy mi bylo tohle řečeno. Tehdy jsem se málem zhroutil a i nyní jsem měl co dělat, aby se mi nepodlomila kolena. Rukou jsem se zapřel o zeď. Vyprchala ze mě všechna statečnost. „Dobře, tohle byl špatný nápad," řekl jsem a připravil se co nejdřív se vykrást pryč. Jenže to už mě za loket zachytily něčí paže. Byl to Mephisto. „Ale copak, copak. Že by se náš princ bál?" Ucukl jsem. Princ? „Nebojím se, ale...," vydechl jsem. „Neumím si svůj život představit někde jinde." Natočil jsem svou hlavu do boku. Nemohl jsem se mu dívat do očí. Jsem zbabělec. Mephisto mi položil ruku na rameno. „Ach, malý bráško. Nemáš se čeho bát. Občas zajdu domů a řeknu ti, jak se jim všem daří." Mrkl na mě. „A věř, že zařídím, aby se dlouho netrápili ani oni." Slyšet to od něj bylo zvláštní. Hodně. Ale hodila se teď každá maličkost. Pouze jsem děkovně kývl a otevřel velké dveře. Ihned se na mě upřely všechny pohledy. Byli tu všichni. Izumo, Ryuji, Konekomaru, Renzou, Shiemi, Shura, Takara a Yukio. Shiemi se ke mě hned se slzama v očích rozběhla a objala mě. Vzlykala mi do hrudi a já ji pevně objal. Své slzy jsem zadržoval. Musel jsem být silný, aby viděla, že budu v pořádku. I když jsem nad tím sám dost pochyboval. Takara jen stál opodál se svým králíčkem na ruku, Izumo se snažila udržet si ledovou tvář, i když jsem věděl, že v hloubi duše je jí to líto. Konekomaru a Renzou mi popřáli hodně štěstí. Shura mě taky objala, řekla mi na rozloučenou pár nadávek, ale to jen proto, aby jí nespadla maska frajerky. Pořád je tak tvrdohlavá. Bude mi chybět. Jako všichni ostatní. „Děkuju ti za tvou velkou trpělivost při tréninku." Přelétly mnou vzpomínky, kdy Shura dostávala výbuchy vzteku, že nedokážu zapálit ani jednu blbou svíčku. Avšak i přes to to se mnou nevzdala. „To nestálo za řeč. Konec konců jsi syn Shira." Ano. Má pravdu. Ať si každý říká co chce, ale můj pravý otec je Shiro a nikdo jiný. To on mě vychoval, staral se o mě a já... já ho nakonec vlastně zabil. Kdybych ho tehdy jen nevytočil. Mohl být ještě mezi námi. Ale... Rozhlédl jsem se. To bych nikdy nepotkal je. Ty, kteří ve mě věřili. A já je nehodlám opustit. Ne na dlouho. Určitě se sem ještě někdy vrátím. Přísahám! Otočil jsem se na Ryujiho. Přátelsky jsem ho poplácal po rameni. „Dej na všechny prosím pozor." „To mi ani nemusíš říkat," odpověděl a sevřel mou ruku ve své v přátelském gestu. Už zbýval jen Yukio. Ach bože, jak já nesnáším loučení. „Yukio, já...," než jsem to však stihl doříct, sevřely mě jeho silné ruce. „Opatruj se, nii-chan. A hlavně na nás nikdy nezapomeň." Chtěl jsem mu toho tolik říct. Tolik věcí jsem měl na jazyku a ještě víc na srdci. Ale nakonec jsem se zmohl na pouhé přikývnutí. „Mám tě rád, Yukio. Návštěvuj Shira i za mě. Dej pozor na Kura a hlavně žij jak jen dokážeš." Odtáhli jsme se od sebe a v tom se za mnou otevřela velká brána, v níž se objevil Astaroth. Rohatý démon, kvůli kterého jsem poprvé vypustil své plameny. Nesnáším ho za to. Ale přišel mě vyzvednout, takže nemám na výběr. Poslušně jsem tedy k bráně došel, naposledy se ohlédl a temnota mě obklopila ihned po opuštění Assiahu.
