Rin často dostával záchvaty, při kterých jeho tělo a vše okolo obklopili modré plameny. Nikdo už si nevěděl rady a soud už chystal popravu, jelikož jediný, kdo by to Rina dokázal naučit byl Satan. Jediná možnost byla vrátit Satanova syna tam, kam pa...
Soustředil jsem se jen na jednu věc, a to na pouto mezi mnou a Dantem. Jeho myšlenky mě však značně rozptylovaly. Bolelo mě to za něj. Pořád jsem před sebou viděl tu kulku.
Najednou začal hořet keř hned vedle zraněného hřebce.
„Sakra!!!" rozčílil jsem se.
Lucien byl však pohotový a plameny uhasil. Pobídl mě, abych se pořádně nadechl, uklidnil se a myslel na něco pěkného. Ale jak to mám v téhle situaci udělat?! Danteho život vlastně závisí na mě! Klid, Rine, klid. To zvládneš. Musíš jen najít novou perspektivu. Přemýšlej! Teď je potřeba, aby se ti v mozku konečně rozsvítilo.... BLIK!
„Už to mám!" zvolal jsem nadšeně. Lucien se na mě jen nechápavě podíval, ale já teď nemám čas mu to vysvětlovat. Potřebuju z mých plamenů udělat nit. Nit, která se obmotá kolem pouta. Zavřel jsem oči a představil si lano mezi mnou a Dantem. Opatrně jsem vytvořil modrou nit, jenž se pomalu táhla směrem ode mě. Lehce jsem ji zvětšil a už jen pozoroval. Hřebcovo srdce tlouklo rychleji a myšlenky se uklidňovaly. Jen já jsem byl o něco slabší než předtím. Bylo to, jako kdybych přicházel o jídlo z žaludku. Stával jsem se čím dál víc hladovějším.
„Výsosti, to už stačí." Nejde to. Nevím jak! „Výsosti! Takhle to z Vás vytáhne poslední plamínek a vaše tělo bude nucené samo otevřít pečeť! Na to nejste připraven!" Ztrácím sílu... „Luci..." „Výsosti!" V tom se nit přetrhla a mě se trochu síly vrátilo. Vyčerpán jsem si musel sednout, než posbírám trochu síly. Dante otevřel oči.
„Přežil to!" radostně jsem zvolal. „Ano, pane. Proč by to neměl přežít?" zasmál se Luc. To už se ale otočil na koně a vysvětloval mu, že teď už je to pouze na něm. Přiložil mu ruku na krk a ta začala zářit lehce žlutou až medovou barvou. Ihned nato se rozjasnily i oči Danteho. Můj strážce se odtáhl a hřebce pohltila oslepující záře. Slyšel jsem jeho zařehtání, postupně se měnící na mužský hlas.
Jakmile se světlo rozestoupilo, mohl jsem vidět muže před náma. Stál k nám zády a přes jeho boky měl uvázaný pouze kus nějaké látky či kůže, která zakrývala vážně jen to nejnutnější. Byl vysoký a jeho vlasy měly čistě sněhovou barvu. „Výsosti...," natáhl a pomalu začal otáčet hlavu naším směrem, „vy jste ta nejnedbalejší, nejproblematičtější a nejneopatrnější věc na světě!" vyštěkl a probodl mě svýma chladnýma očima. Poté se však zakašlal, chytil se za ošklivou - a snad i větší - ránu a klesl na kolena.
Pohotově jsme se za ním rozběhli a Luc ho napomenul, aby se moc nehýbal. Já jsem ze sebe sundal svůj plášť a přehodil jej přes něj. „Není to moc, ale prozatím to snad postačí," řekl jsem a on jen lehce děkovně kývl.
~~~~~~~~~~~~ Hola hey! Už zase vás jdu otravovat s novou kapitolou! 😂 Opět se omlouvám za delší neaktivitu. Bylo toho teď vážně dost. 😩 Ale teď už bych snad měla stíhat vydávat kapitoly zase častěji. 😊 Mockrát vám všem děkuji za to, že můj příběh čtěte a podporujete. Moc, moc, moc si toho vážím! 😻
A takhle vypadá Dante v lidské podobě 😉:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
