Princ Gehenny

9) Konečně na místě

Se zbytkem vojáků jsme se vydali do vypálené vesnice. Jelikož jsem přišel o koně, Lucien mě posadil na svého a s Dantem se rozhodli jít pěšky. Hodně jsem protestoval, jelikož Dante je vážně zraněný. Nakonec se mi ho povedlo donutit si alespoň přisednout k některému z vojáků. Luc je ale tvrdá hlava.

Po necelé hodině jsem konečně spatřil hranice. Tam nás uvítala stráž s úsměvem od ucha k uchu. Jásali, že jsou zachráněni. Dali jsme ji něco z našich posledních zásob a zbytek rozdělili mezi vesničany. Mezi ohořelými a rozpadlými domy si postavili malé úkryty. Také je zde několik stanů, kde jsou různí lékaři a další lidé, kteří tady byli před námi. Jsem jim moc vděčný, že všem pomohli.

Jeden ze stráže nás odvedl do největšího - zřejmě hlavního - stanu. Když spatřili Danteho, opírajícího se o ramena jednoho vojáka, ihned se k němu rozběhli a pomohli mu na lehátko. Poté nás vyhnali ven.

Nervózně jsem poklepával nohou o zem. Lucien se mi vysmál, že vypadám jako muž u porodu své ženy. Vážně moc vtipné. Zato on byl až příliš v klidu.

Jakmile ze stanu vyšel jeden z lékařů, byl jsem hned na nohou. Jen se na mě usmál a s radostí v hlase odpověděl, že pacient je z nejhoršího venku. Úlevou jsem si oddechl a poděkoval mu. Poté ještě něco řešil s Lucienem. To mi bylo ale jedno. Já chtěl hlavně vidět Danteho.

Bez optání jsem vlezl do stanu. První, co jsem viděl, byl pacient ležící na provizorně vytvořeném lehátku. Jak to tak vypadá, tak je můj kůň v naprostém pořádku, když zrovna balí jednu z ošetřovatelek. Ach Dante...

Moji pozornost však upoutal někdo jiný... Vypadala jinak, tak odlišně, záhadně a... a kouzelně. Nevím jak to popsat. Nešlo o to, že by byla doslova jiná. Ale vyzařovala z ní taková zvláštní aura.

Zahleděla se na mě podobným pohledem. Její oči měly barvu slunce a medu. Úplně zářily! Pleť měla jako porcelán a vlasy spletené do dvou dlouhých copů. Svou zrzavo-hnědou barvou ladily k jejím očím a polovičně zakrývaly její lehce zašpičatělé uši. Vypadala jako člověk. Teda až na jednu drobnost... z hlavy jí vyrůstaly jelení parohy, vzhledem však připomínaly větve listnatého stromu. Byla nádherná, ne, hezčí nežli elfka z pohádek, které mě a Yukiovo předčítal otec Fujimoto.

Z přemýšlení mě dostalo až poklepání něčí ruky na mé rameno. Dante se mi smál, jakožto i Luc, stojící vedle mě.

„Ále, ale! Že by se nám tady někdo zamiloval?" rozezněl se mi v hlavě posměvačný hlas Danteho.
Ani jsem se nemusel koukat do zrcadla, abych poznal, že jsem celý zrudl. Jenom jsem pomocí myšlenek toho pitomého koně okřikl a rychlým krokem se vydal pryč. Poslední co jsem slyšel byl smích. Pitomci. Oba dva.

Raději jsem se vydal pomoct vesničanům. S mými kuchařskými schopnostmi nebyl žádný problém jim obstarat jídlo a s tím i ztracenou energii. Dále jsem postavil několik dalších stanů a odklidil nějaké ty pozůstatky z budov. Bylo mi líto všech démonů, jenž právě kvůli nějakému blbečkovi ztratili domov a bezpečné zázemí. Neměli co jíst, neměli kde spát a byli zranění. A ani si nechci představit, co všechno museli právě prožívat. Ty vzpomínky na to, kdy jim shořel dům i se všema věcma. Rozhodně toho pachatele najdu a vrátím mu to i s úroky!

~~~~~~~~~~~~

Gomeeeen za tak krátkou kapitolu! 😣 Přátelé, chvátám, chvátám, nemám chvíli klid.
Já tam, já tam, dávno už měl být.
Ne, ne, ne, nesnídám, nesvačím,
nestihnu to, nestačím.
Promiňte, vážení, mám veliké zpoždění. 😅

Heh, ale vážně. Moc se omlouvám. 🙇 Vyskytly se menší komplikace, takže jsem moc nestíhala. A co si budeme povídat... ani jsem neměla chuť psát, takže jsem se do toho nechtěla moc nutit, abych to nezkazila. Ále teď už je to v pohodě, takže budu psát jen co mi fantazie bude stačit! 😹 (A co mi čas dovolí. Ale to bude v pohodě. Zajdu za strýčkem Časem, aby zase na chvilku použil to tlačítko STOP, protože se na něj už moc dlouho práší. 😹)