Ani jsem si nevšiml, jak daleko jsem došel. Příroda tady byla tak krásná, nedotknutá rukou člověka. V dáli mě však upoutala jedna rostlina. Byly zde velké rostliny, ale tahle byla větší než všechny ostatní. Došel jsem k ní a kousek od ní byla další. Ještě větší. A další, a další... Najednou, ani nevím jak, jsem se ocitl daleko od říčky, uprostřed pustého lesa. Nikde nebylo nic jiného než stromy. Nechtěl jsem se ještě vrátit. Zajímalo mě, co bude ještě dál...
Na tuhle otázku jsem brzy dostal i odpověď. Nádherná mez plná různobarevných a různě velkých květin. Každá měla jiný tvar. Byly tak odlišné a zároveň podobné. Houpaly se s větrem ze strany na stranu, jako kdyby tančily na hudbu, jenž mohou slyšet pouze ony. A ta vůně! Lákala mě stále blíž a blíž. Mé myšlenky zabloudily k Shiemi a k její nádherné zahrádce. Chtěl bych jí to tu ukázat. Zvedl jsem pohled k jedné orchideji, která právě rostla vedle mě. Doslova. Až potom mi došlo, že se ta květina pne do výšky, vyrůstají jí trny a její krásná korunka s tvarem nádherné a pyšné labutě se mění v ostrý pupen, hlavu masožravky. Vzal jsem nohy na ramena a probíjel se zástupem dalších květů v obavách, že se transformují v něco podobného. Povedlo se mi dostat se opět do lesa, ale teď už jsem byl úplně ztracený. Nevěděl jsem kudy jsem přišel, ani kam se mám vydat teď. Nevím, kterým směrem se vydat k Lucienovi a ostatním. Nevím vůbec nic! Sakra...
PRÁSK!!!
Zareagoval jsem, ale věděl jsem, že už se nestihnu pohnout. Letěla na mě celou svou rychlostí kulka. Zavřel jsem oči. Každou chviličkou se blížila a mířila mi přesně do srdce. Tep jsem cítil až v krku, když jsem očekával její ostré projetí mou kůži i masem. Ale nic nepřicházelo. Dopadl jsem na zem a kňukl kvůli suchým a drsným větvím, které se mi lehce zaryly do kůže a celou jí odřely.
,Jak je možné, že to minulo?' zeptal jsem se sám sebe. Po otevření očí mi to bylo jasné. Dante schytal ránu do boku místo mě a tím mi zachránil život. Rychle jsem k němu přiběhl a snažil se zastavit jeho krvácení. Slyšel jsem z dálky hlas Luciena, ale po osobě, která se mě z neznámého důvodu rozhodla zabít, se slehla zem.
„Rine, Rine! Jsi v pořádku?!" křičel přes celý les můj velmi vystrašený strážce. Dokonce mě nazval mým jménem!
„Tady jsem," zachraptěl jsem a dál se věnoval Dantemu.
„Vaše veličenstvo! Co se Vám stalo?!" křikl znova, jakmile zahlédl krev na mých rukou. Stočil jsem svůj pohled k němu a odvětil: „Já jsem v pohodě, jenže Dante na tom není dobře. Zachránil mě a dopadl takhle. Je to moje chyba..."
Lucien chápavě a s úlevou kývl a rukou naznačil dvěma vojákům, aby pronásledovali toho, kdo to má na svědomí. Stejně už ho nedoženou... Potom mi pomohl Danteho ránu základně ošetřit dokud nedojdeme do vesnice. Je sice vypálená, ale jistě tam bude několik ochotných lidí pomáhat těm, kteří přišli o domov. Tak snad pomohou i nám.
~~~~~~~~~~~~
Tak je konečně na světě další kapitola! 😊 Omlouvám se, že to tak trvalo. Tento týden toho bylo celkem dost. 🙀
A jak se těšíte na Vánoce? ^-^ Už pomaličku klepou na dveře. 🎄🎁
ČTEŠ
Princ Gehenny
FanfictionRin často dostával záchvaty, při kterých jeho tělo a vše okolo obklopili modré plameny. Nikdo už si nevěděl rady a soud už chystal popravu, jelikož jediný, kdo by to Rina dokázal naučit byl Satan. Jediná možnost byla vrátit Satanova syna tam, kam pa...
