Rin často dostával záchvaty, při kterých jeho tělo a vše okolo obklopili modré plameny. Nikdo už si nevěděl rady a soud už chystal popravu, jelikož jediný, kdo by to Rina dokázal naučit byl Satan. Jediná možnost byla vrátit Satanova syna tam, kam pa...
K večeru se konal táborák pro rozveselení. Rozhodl jsem se zjistit, co je ta záhadná dívka zač. Musím o ní vědět víc! Jinak to nepřežiju!
U ohně jsem očima skenoval okolí a hledal onu neznámou. Ta však nikde nebyla, tak jsem si sedl vedle malé démonní holčičky. Vzhledem se podobala malému dráčkovi.
Dítě se na mě hned podívalo, pozorně si mě prohlédlo od hlavy až po paty a nakonec se na mě usmála. „Já jsem Miva, a ty? Odkud jsi přišel? Tebe jsem tady ještě neviděla. Zůstaneš tady dlouho? Máš rád borůvky? Mám jich plný váček, dáš si? Sama jsem je natrhala!" vychrlila na mě otázky a hrdě se usmála. Taky jsem se usmál, byla moc roztomilá. „Já jsem Rin. Přišel jsem z-..," v tu chvíli jsem se zasekl. Nechtěl jsem se chlubit, že jsem z hlavního města. Ale o Assiahu jí taky nemůžu říct a další města neznám natolik, abych o nich lhal. A už vůbec! Nechci té malé lhát! „Uhm...?" podívala se na mě s tázavým pohledem. „Víš maličká, já jsem přišel zdaleka. Z tajného místa, které nikdo nezná," řekl jsem a naklonil se jí k uchu. „Ze země jednorožců," zašeptal jsem. „Páni!" vyhrkla a její oči se úplně rozzářily. Pohladil jsem jí po hlavě a řekl jí: „Ale je to naše malé tajemství, ano?" „Jo!" křikla nadšeně. Donutilo mě to se uchechtnout. Povídali jsme si ještě několik minut, než za Mivou přiběhl další malý dráček, kterého mi představila jako jejího brášku Deru. Byl úplný opak jeho sestry. Stejně, jako tomu je mezi mnou a Yukiem. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem ho vždycky chránil a bráška mě musel kvůli tomu ošetřovat. Zastesklo se mi. Jak se asi má? Už je to nějaká doba... Copak asi dělá? Miva a Deru s rozloučením odběhli neznámo kam. Dál jsem přemýšlel nad otázkama, na které si nemůžu zodpovědět. Pozoroval jsem dehet poletující kolem mě. Černé koule s kočičími oušky a velkýma očima. Některé mají oči zelené, jiné červené... Chybí mi Kuro a naše společné posedávání na střeše.
Dehet kolem mě začal otravně poletovat. Těch koulí tam snad bylo víc a víc. A jen kolem mě! Ohnal jsem se po nich rukou i ocasem, ale oni ne a ne přestat poletovat. Začalo mě to vytáčet. Už jsem se chystal, že je všechny spálím na popel, avšak někdo mi položil ruku na rameno. Otočím hlavu a spatřím Danteho. Mírně nadzvednu obočí. „Copak? Sestřičky už před tebou utekly?" neodpustil jsem si pichlavou poznámku. Pouze se zachechtal a stále s rukou na mém rameni si opatrně sedl vedle mě. Trochu hekl, když jeho rána zaprotestovala. Ruku dal dolů a zapřel se o kládu, aby se mu lépe sedělo. Lítostivě jsem pohlédl na místo, kde byl zraněný. Nevím, zda vycítil můj pohled, nebo mi přečetl myšlenky, ale s úsměvem mě ujistil, že je to díky skvělé péči sestřiček lepší. Musel jsem mu věřit, avšak i tak jsem tušil, že pocitu viny se jen tak nezbavím. Proč se tohle musí lidem kolem mě pořád dít? To jsem snad prokletý?
Opět kolem mě prolétla ta létající potvora. Vypadá jako neviňátko, ale je to pěkný čert... Zvlášť když se jich spojí několik. Démon nižší třídy je v takovou chvíli ztracený. Černá lavina jej smete, aniž řekne švec.
Zase jsem se ohnal ocasem. Dante se zasmál. „Tohle ti nepomůže, škvrně. Jestli chceš, aby ti dali pokoj, nesmíš je vábit jako koňský trus mouchy. Ani bych s tebou nemusel být spojený touhle věcí," ukáže na obojek, „a i přesto bych cítil tu negativní atmosféru, kterou vysíláš všude kolem sebe. Zkus své myšlenky trochu uklidnit a uvidíš sám." Povzdechl jsem si. „A jak to mám asi udělat?" „Svatá kobylo, ty jsi tak nechápavé dítě. S touhle rychlostí mě na koně už asi nikdy nepřeměníš. Tak třeba například změníme téma, abych změnil tvé myšlenkové pochody. O čem bychom se my dva tak mohli bavi- Už to mám! Co takhle probrat ten tvůj zamilovaný pohled? Ta holka se ti líbí, co? Je to fakt kus," škodolibě se usměje. „C-co? T-to není pravda!" vykoktal jsem. Cítil jsem, jak jsem zčervenal. „Ah, takže ti nebude vadit, když bude moje?" „Bude! Totiž nebude. Já nevím!" plácal jsem páté přes deváté. Vzdal jsem to a složil jsem hlavu do dlaní. Tohle nemá cenu. „Takže mám pravdu! Neboj, prcku. Pomůžu ti s ní. Já jsem na ženy expert, takže žádný strach!" Toho se právě bojím...
~~~~~~~~~~~~ Tak fajn, sice jsem řekla, že budu kapitoly vydávat, jak jen budu moct, ale to přece nikdo nemohl vědět, že se objeví věc zvaná KORONAVIRUS. 😩 Úkolů mám snad dvojnásobek než předtím! A to ani nemluvím o tom, jak toho někteří učitelé využívají. (Hlavně ti, co nás mají jedenkrát za týden a teď nám posílají zadání co dva dny...) Navíc si velmi oblíbili zadávat seminárky. A my se máme co? Rozkrájet? 🤦♀️ Doufám, že jste všichni zdraví a v pořádku. ☺️ (A že vám z té karantény nehrabe stejně jako mě... 😅)
Všimla jsem si, že jsem vám minule neukázala, jak ta neznámá vypadá, takže to hodlám napravit 😊:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zdraví zdar a opatruje se! 😺 Tak zase u další kapitolky. 😉 Snad to bude brzy... 🤣
