𝐲𝐨𝐮 𝐜𝐚𝐧'𝐭 𝐟𝐢𝐱 𝐛𝐫𝐨𝐤𝐞𝐧 𝐡𝐞𝐚𝐫𝐭

𝐭𝐡𝐞 𝐠𝐫𝐞𝐚𝐭 𝐟𝐚𝐥𝐥 𝐨𝐟 𝐈𝐫𝐨𝐧 𝐌𝐚𝐧

Chlapec se slzami v očích sedí na posteli a nemůže uvěřit tomu co se stalo. Tak moc věřil v šťastný konec. Věřil, že má potom všem šanci na normální život s lidmi, které miluje. Ale on už nikdy nebude stejný. Už navždy bude cítit prázdnotu, ten těžký nepříjemný pocit v hrudi.
Uvnitř bude zlomený.

Chlapec už nikdy nezapomene na den, kdy zemřel velký Iron Man. Ten nejstatečnější muž na planetě. Muž, který obětoval svůj život, který mohl strávit se svojí rodinou.
Muž, který pro něho tak moc znamenal. Občas mu připadal jako jeho otec, kterého ztratil, ale Peter se bál to přiznat.
Tony pro něho byl jeho mentorem, vzhlížel k němu. Chtěl být jako on. A to že o něho přišel ho doopravdy zlomilo.
Neustále měl před očima moment, kdy ho viděl naposledy. Mrtvý a prázdný obličej Tonyho.

Svět přišel o Iron Mana a s ním se rozpadli i Avengers. Většina z nich odešla, až na jednoho.
Petera Parkera. Spidermana, který je tu nad námi a stále nás ochraňuje.

Trpí a hodně. Ale každým dnem se to zlepšuje. Rána se pomalu zaceluje. Vsadím se, že za chvíli bude zase poletovat ve vzduchu a zachraňovat životy. Jen to chce čas.

Svět se musí vzpamatovat. Zahojit se. Nabrat sílu.

Peter se zvedne a pohlédne z okna. Ulice jsou promáčené deštěm a po okně stékají pramínky vody. Počasí krásně definovalo jeho neustálou náladu.
Smutnou, ponurou, uslzenou a temnou bez světla.
Chlapci se do očí znovu nahrnou slzy, ale tentokrát se tomu nebrání. Nechá svým emocím volný průchod a schoulí se pod oknem do klubíčka. Pláče až popadá dech, v rukou svírá svetr a slzy mu prudce stékají po tváři.
Znovu si připadá jako malý kluk, který oplakává smrt svých rodičů.
Tehdy doufal, že tu bolest už znovu nezažije. Ale tentokrát mu to přišlo snad i horší. Neztratil pouze svého vzora, ale svého kamaráda s kterým se zasmál nad hloupými vtipy. Člověka, který ho podporoval jít v jeho snech a ukazoval mu že jeho vize se můžou stát skutečnými. A i v té největší temnotě tu pro něho byl.
Ale kde je teď?

Už navždy pryč.
Tak moc by si přál ho naposledy obejmout, říct mu že mu za vše děkuju a jak neskutečně ho to mrzí. Ale nemůže. Ta zoufalost a pocit, že s tím nemůže nic udělat ho užíraly každý den, každičkou sekundu.

Peter s mokrými tvářemi a červenými očima, zlomeným hlasem zašeptal-
,,Sbohem, pane Starku"