Halo (fanfikce Harry Styles, One Direction CZ)

Chapter 6

Kapitola 6.: Simon a Mikey

Roxanne:

No, zastavili jsme před jejich domem. Tentokrát už v klidu, protože cesta po tom malém divadélku s mobilem už byla celkem v pohodě. Kluci se potom uklidnili, zřejmě proto, že si vybrali dávku mega vtipu. Předem ale říkám, že stav „v klidu“ jim moc dlouho nevydrží.

Vešli jsme k nim do domu. Byl asi stejně tak velkej jako ta moje půlka. No, přece jenom byl asi o hodně menší.

V obývacím pokoji ale zjevně někdo byl, protože se odtamtud ozývaly hlasy. Byly to ale jenom dva hlasy. Mužské.

Kluci na nic nečekali a začali se vyzouvat, asi věděli, kdo tam na ně čeká. To já jsem byla naprosto na vážkách. Popohnali mě, ať si taky zuju boty, moc jsem se do toho ale neměla. Doma to totiž normálně nedělám. Co kdyby mi smrděly nožky?

„To bude určitě Simon a Mike,“ řekl Louis.

„Oh, myslíš, že tam Mikey fakt bude?“ ozval se nadšeně Nialler.

„Jasně, že tam bude i Mikey. Přece jenom je to náš manažer…“ řekl Liam a poklepal si na hlavu, jakoby naznačoval: Co seš to za debila?

Niall se zamračil. Roztomile ohrnul spodní ret a plácl Liama dlaní po rameni.

No a tak to začalo. Začali se mlátit jako potrhlý blondýny, který se perou o novou růžovou kabelku od Gucciho. Stálo to za to a musím říct, že to bylo docela drsný. S klukama jsme se váleli smíchy po zemi.

No, uprostřed dalšího záchvatu smíchu do předsíně vešli dva muži. Zřejmě to byli Simon a Mike.

Simon celkem vysoký muž s hnědýma očima. Měl tmavě hnědé vlasy tak nějak zvláštně rozcuchané, že se to nedalo ani nějak popsat. Dalo by se ale říct, že to vypadalo jako vlasy učesané na pěšinku uprostřed temene a sčesané jedna strana napravo a druhá nalevo. Vypadalo to prostě zvláštně.

Za to Mike to bylo něco jiného. Měl světle hnědé vlasy dlouhé asi po uši. Měl asi denní strniště a jeho světle zelené oči se na nás koukaly zpod hustého obočí. Vypadal celkem mile a dopomáhalo mu k tomu to roztomilé oslovení, kterým ho častoval Niall.

Oba se na nás dívali vesele. Takovéhle roztržky byly asi na denním pořádku. Ale pak jejich pohledy zabrousily na mě. Vykulili oči a pozvedli obočí. Oba ve stejnou chvíli. Vypadalo to strašně komicky, ale já jsem se v tu chvíli nedokázala smát.

Výhružně jsem vykulila oči a zamračila jsem se. Zakroutila jsem hlavou ne a přejela jsem si nehtem palce vodorovně přes krk. Gesto zřejmě pochopili, protože se oba okamžitě zatvářili normálně.

Potom, co se kluci dořehtali, tak jsme se přesunuli do obývacího pokoje. Posedali jsme si na tři pohovky, které tam byly. Niall si sedl spolu s Mikem a Simonem na červenou, která stála napravo od televize. Zayn, Liam a Loui si sedli na modrou, která byla naproti červené a já s Harrym jsem si sedla na bílou sedačku, která stála mezi těma dvěma zbylýma. Složitý, já vím.

No a Simon zpustil: „Takže, kluci, mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou a druhou špatnou.“

„Nejdřív tu špatnou,“ řekl Liam jako hlava skupiny. Byl tady asi jediný trošku rozumný.

„Ne! Nejdřív tu dobrou!“ vykřikl Niall. Myslím, že ten tu byl asi jako ten „nejmladší“. Všechno bral tak jednoduše, a abych řekla pravdu, tak trochu dětinsky. Nemohla jsem ale říct, že by ho nikdo nemiloval. Na klukách bylo vidět, jak moc se mají rádi. Byli jako bratři a Liam na sebe vzal zodpovědnost toho nejstaršího, i když jím ani nebyl a tohle všechno svědčí o jeho ušlechtilosti.

„Ne, Niallie. Liam má pravdu,“ ozval se Louis. Zjevně měl taky trochu té zodpovědnosti.

„Dobře, kluci. Prostě to řeknu tak, jak to je, ano?“ vložil se do toho Simon.

„Dobře“ ozvali se sborově. Naprosto jsem to nechápala. Byli tak sehraní a přitom byl každý z nich úplně jiný.

„Takže, první je ta horší zpráva,“ začal tedy Simon.

„Né,“ zakňučel Niall, ale brzo zklapl, protože ho Mikey pleštil. Opravdu jako s malými dětmi.

To co se stalo po tom, mě trochu rozhodilo. Harry se začal na pohovce trochu přibližovat. Nechápala jsem. Zřejmě si myslel, jak je „nenápadnej“. Leda houby. Všiml si toho i Niall a to seděl na sedačce před námi a ještě se u toho koukal po místnosti. Nenápadně na mě mrkl, tak aby si toho nevšiml Harry. Mrknutí jsem mu oplatila a malinko jsem se uchechtla. Jak naivní, ale snaha se cení.

„Dobře tak začnu já,“ ozval se po chvíli Mike, nezněl moc nadšeně, ale nedával to znát. No a kluci si toho určitě nevšimli, no možná až na Liama a Zayna, protože ti jediní dávali celkem pozor. „Je to tak, že dávám výpověď,“ řekl vážně a kluci se zarazili. V příští sekundě spočinuly všechny oči na něm, ale on si z toho nic nedělal.

„To si děláš srandu? Zayne, že si dělá srandu?“ ozval se Louis kňouravě. Harry to nesnáší, ale v ten moment mu to toleroval. Měl na to právo, protože to bylo více než opodstatněné.

„Ne, Loui, Mikey si srandu nedělá,“ odpověděl mu smutně. Loui se rozesmutnil a zadíval se na Mikea. Niall nahodil štěněčí pohled a v očích se mu zalesklo. Podíval se na Mikea a našpulil spodní ret, založil ruce na hrudi a začal popotahovat.

Mike se na něj zadíval a rozesmál se upřímným smíchem: „Není to navždycky, Nialle. Jenom do té doby než Cindy porodí.“

„Cindy je těhotná?“ vyhrkl Harry a zatvářil se překvapeně. Kluci začali pískat. Vyskočili ze sedaček a začali skákat po obýváku. Povykovali a zanedlouho mě vytáhli mezi sebe, stejně jako Mikea a později i Simona. Všichni skákali, smáli se a kluci hnedle donutili nás všechny dostat záchvat smíchu. Bylo to nekonečný.

No, kluci se s Mikeyovým dočasným odchodem celkem smířili, ale bylo mi jasné, že jim bude opravdu chybět, těch pár měsíců. Jistě budou Mikea po celou dobu těhotenství jeho manželky navštěvovat. Cindy znám a tak se divím, že mi něco takového ještě neoznámila, ale jistě k tomu měla své důvody.

„Kluci, ale budete mlčet. Je vám to jasné?“ nařídil a s pozdviženým obočím se zeptal.

„Ano, Mikeu,“ ozvali se zase sborově. Blázni.

„A ty?“ zeptal se a jeho pohled zabrousil na mě.

„Jo, jasně,“ souhlasila jsem, „ a jen tak mimochodem, jmenuji se Roxy. Roxy Antersonová.“ Dala jsem schválně důraz na svoje příjmení. Zjevně pochopili a tak se mě na nic dalšího neptali.

Simon se jen usmál. Muselo mu být jasné, proč jsem klukům neřekla svoje pravé příjmení. Bylo mu jasné, že jsem se moc obávala toho, jak budou reagovat, jak se ke mně potom budou chovat. Bylo mu jasné, že jsem se obávala toho, že by se se mnou bavili jenom kvůli mému otci.

Úsměv jsem mu oplatila a ani jsem nemusela předstírat, protože Simon mi tak nějak nahradil tátu, když jsem potřebovala. Byl to náš rodinný přítel, a kdyby se tátovi něco, cokoli, stalo, Simon má na starosti se o mě postarat.

Kluci se vesele usadili zpět na pohovky a začali debatovat s Mikem o jeho novém otcovství a mě se Simonem si moc nevšímali a tak na mě lehce, skoro nezřetelně, kývl. Zvedla jsem obočí. Naprosto jsem netušila, co po mě chce.

Kývl směrem k jedněm dveřím a pomalým krokem se k nim vydal. Kluci si toho ani nevšimli a tak jsem se vydala potichu za ním. Prošla jsem dveřmi a Simon za mnou zavřel. Podíval se na mě a zakroutil vesele hlavou.

„Co tady děláš, Roxy?“ začal tak trochu káravě náš velice „milý“ rozhovor.