Halo (fanfikce Harry Styles, One Direction CZ)

Chapter 9

Kapitola 9.:Hromadné objetí v Nando's

Roxanne:

Uviděla jsem kluky. Jo, přesně ty kluky. Harry, Nialla, Zayna, Louise a Liama, jak si povídají s mým tátou a smějí se. Byla jsem docela v šoku, ale měla jsem štěstí, že si mě zatím nevšimli.

Můj tichý příchod přerušil až otec. „Roxy. Pojď sem a podej mi tu smlouvu.“

„Jasně, ta… tady to máte,“ trochu jsem se zadrhla. Nechtěla jsem, aby si kluci mysleli, že jsem s nima byla jenom kvůli otci, že jsem je pro něj něco jako špehovala.

Kluci se na mě podívali, vykulili oči a zamračili se. Nejvíc zklamaně vypadal asi Harry a to se mi nelíbilo, měla jsem ráda jeho smích.

Došla jsem k tátovi a podala jsem mu tu smlouvu. On mě chytil kolem pasu a řekl: „Kluci, dovolte mi představit vám moji dceru Roxanne Sarah Andersnovou.“

Sklonila jsem hlavu a zabodla jsem pohled do země. Nemohla jsem se jim podívat do očí. Bylo mi to líto, ale nechtěl jsem, aby se se mnou bavili jenom proto, kdo je můj otec.

Nakonec jsem se na ně podívala skrz záplavu mých rudých vlasů a uviděla jsem smutné obličeje, až na ten Niallův, ten se tvářil chápavě. Cosi pošeptal Liamovy a i jemu se rozjasnila tvář. Oba dva se na mě společně usmáli, zvedli se z křesel a přišli ke mně.

„Já jsem Niall Horan,“ podal mi Nialler ruku a zářivě se na mě usmál. Poodešla jsem od otce a přijala jsem jeho nabízenou ruku.

„Já jsem Liam Payne,“ podal mi ruku i Liam, potom mě vzal kolem ramen a otočil se se mnou na zbytek kluků. „Tohle je Zayn, Harry a Louis,“ ukázal na kluky.

„Představuji ti One Direction,“ ozval se ze zadu táta,“ nějaký ten čas spolu budeme spolupracovat.“ Hraně jsem se na něj usmála. Pokývala jsem na kluky hlavou, naposledy jsem poslala pohled plný lítosti za Harrym a se slovy „budu v kanceláři“ jsem se vydala zpět ke svému malému stolečku.

***

Když se konečně otevřely dveře otcovy kanceláře, mohlo být něco kolem půl jedné odpoledne. Ještě jsem nebyla na obědě a tak mi pořádně kručelo v břiše. Melanie už na obědě byla a tak si mohla v klidu sedět na židli a třídit a podepisovat všelijaké papíry, ale můj žaludek už svíraly pomalu křeče. Budu si muset zajít na oběd, řekla jsem si, vzala jsem si věci a vyrazila jsem.

Když se teda otevřely ty dveře, stála jsem u těch druhých – prosklených a sahala jsem na kliku. No, a když jsem uslyšela, že se ty dveře otevřely, uviděla jsem, jak se otec s rukama objímá a přeje jim krásný den. Žárlila jsem a moc. Kluci se s ním ještě slovně rozloučili a potom se až otočili do místnosti a pohledem zavadili o mě. Malinko jsem se pousmála.

„Mel, já jdu teda na ten oběd, jo?“ zvýšila jsem ještě hlas, aby mě slyšela.

„Jo, jo,“ zamumlala si pod noc a já jsem jenom protočila oči.

„Za půl hodiny jsem zpět, tati!“ oznámila jsem otci. Vlastně jsem na něj tak trochu zařvala, no. Nedostala jsem žádnou odpověď, jako vždycky. Mrkla jsem ještě na kluky a potom jsem vyrazila.

Než se ale dveře stihly dovřít, uslyšela jsem za sebou volání: „Počkej, Roxy!“ Byl to Liam. Ještě mě doběhl, ale když se o to samé snažil Niall, tak do nás jaksi narazil.

„Soráč, lidi. Já nechtěl,“ omlouval se, když se pokoušel zvednout z vrcholu hromady, kterou jsme na zemi vytvořili. Dneska nějak moc často končím na zemi.

„V pohodě, Niallie,“ zamumlala jsem stěží. No co? Leželi na mě dva asi sedmdesáti kilový caloni a já chudáček nevážím ani šedesát kilo a skončím ve spodní vrstvě. To je nespravedlnost.

Když jsme se zvedli, Niall se nadšeně zeptal: „Jdeš na oběd?“ No, a když jsem mu na to kývla, dodal: „Jdeš do Nando's?“

„Jo, proč?“ zeptala jsem se tak trochu nechápavě. Bylo mi jasné, že Niall bez jídla už déle nevydrží, ale to, že půjdou se mnou mě v ten moment ani nenapadlo.

No a než jsem se nadála, už jsem seděla ve velké černé dodávce natlačená mezi klukama a snažila jsem se nemyslet na to, že tímhle naprosto ignoruju pravidla stanovená otcem. Ježiši, on mě zabije.

Když jsme přijeli k Nando's, bylo to takový divný. No, v autě bylo ticho a jediní, kdo si se mnou povídali, byli Liam a Niall, protože ti jako jediní asi pochopili, proč jsem jim neřekla, jak se doopravdy jmenuji.

Vystoupili jsme z dodávky a Niall se nahrnul ke vchodu, nás samozřejmě tahal za ruce jako malé dítě, které chce popohnat své rodiče. Celou donu jsem se usmívala, i když pokaždé jinak. Na Harryho jsme se usmívala lítostivě, protože mi bylo líto, že jsem mu neřekla pravdu a na Niallieho jsem se usmívala vesele, protože jsem mu nechtěla zkazit jeho radost, ale stejně si toho všiml.

Usadili jsme se ke stolu. Všechno tady bylo dřevěné a tak jsem se cítila celkem příjemně. Niall mě objal jednou rukou kolem ramen a s jedním obočím zdviženým se na mě zadíval. Nevěnoval se jídelníčku a to bylo opravdu zvláštní.

„Copak se děje, Roxie?“ zašeptal mi do ucha. Najednou zněl vážně, tak jako každý dospělý člověk. Jako by na chvíli potlačil svoji dětinskost.

„Nic se neděje, Niallie,“ zalhala jsem a zabodla jsem pohled do země.

„Tohle na mě nezkoušej,“ zašeptal a zvedl mi hlavu pomocí prstu, kterým mě vzal za bradu.,“ proč jsi nám neřekla, jak se doopravdy jmenuješ, hm?“

Zhluboka jsem se nadechla: „Protože lidé se se mnou baví jenom kvůli otci a já jsem nechtěla, abyste udělali to samé, chápeš?“ Zvedla jsem k němu oči. Měla jsem v nich slzy.

„Jistě, že tě chápu, zlatíčko. Pokusím se to vysvětlit Harrymu, ano? Protože Liam to už zjevně pochopil,“ řekl a věnoval mi svoje medvědí objetí.

„Děkuju ti, Nialle,“ zašeptala jsem mu do trička. Za chvíli se naše objetí rozšířilo na skupinové. Přidal se k nám Liam a po chvíli taky Loui, který celý náš rozhovor pozoroval, stejně jako Harry. Ten se ale neodvážil přivařit se k nám do objetí. Všechno sledoval jenom tak z dálky.

Abych nezapomněla na Zayna, který, hned jak uviděl moje slzami podlité oči, začal zpívat tichounce ukolébavku. Kluci se k němu přidali a tak jsme nakonec skončili v objetí všichni. Harryho k nám nakonec přitáhl Louis.

A tak jsme se všichni vzájemně objímali a muselo vám být jasné, že dvě židle, na kterých se válelo šest lidí, tu váhu rozhodně nevydrželo a tak jsem se dneska potřetí válela po zemi. Zase jsem smíchy chytala až křeče. Byl to nekonečný záchvat smíchu, když jsme se s hrozným rachotem odporoučeli k zemi.

Zase jsem ležela ve spodní vrstvě hromady, ale tentokrát jsem si nestěžovala, protože nade mnou leželo to nejskvostnější rozptýlení vůbec. Ležel nade mnou Harry a na tváři měl ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla.