Halo (fanfikce Harry Styles, One Direction CZ)

Chapter 17

Kapitola 17.: První polibek

Roxanne:

Nahnul se ke mně. Moje srdce zařadilo nejvyšší možnou rychlost, jakou jsem kdy cítila, a moje tváře se maličko zabarvily do červena.

Dívala jsem se Harrymu do očí a on se ke mně sklonil ještě o kousek níž a potom lehce otřel svoje rty o ty mé. V tu chvíli, jakoby svět kolem nás nebyl. V mém břiše poletovali motýlci.

Přitáhl si mě blíž za pas, jednu ruku mi nechal položenou na bedrech a prsty druhé ruky propletl s mými.

Stáli jsme těsně u sebe a lehce jsme se líbali. Nebyla v tom žádná vášeň, ale byla tam spousta nevinnosti. Naše rty se potřebovali teprve seznámit, ale i tak to bylo dokonalé. Nebyl to sice můj úplně první polibek, ale tenhle byl první, při kterém jsem cítila i ty věci kolem: motýlci v břiše, to, že jsme na světě jenom my dva, rozbušilo se mi srdce na plné obrátky, stejně jako to jeho a nahrnula se mi červeň do tváří, což se normálně taky nestává.

Když jsme se od sebe odtáhli, tak jsem se na Harryho usmála. Na odpověď mě pohladil po tváři a úsměv mi oplatil. Já jsem jenom sklopila pohled k zemi a sedla jsem si zpět na houpačku, ze které mě před tím polibkem vytáhl.

Drželi jsme se za ruce a Harry s i kleknul ke mně a zvedl svůj modro – šedozelený pohled ke mně.

Bylo sice už pozdě v noci, ale my jsme to neregistrovali, protože měsíc svítil víc než kdy jindy a hvězdy na obloze byly nádherně vidět i na takovou dálku. Na nebi nebyl ani obláček a tak jsme se mohli kochat scenérií, která se tady v Londýně, naskytne jen málokdy.

„Proč jsi šla zrovna sem?“ zeptal se s pohledem upřeným do mých očí, které byly ve tmě skoro černé.

„Protože tady, tehdy ještě táta, požádal mámu o ruku a tady jsem ho taky viděla naposledy šťastného s jiskřičkami v očích,“ usmála jsem se na něj a on jenom pokýval hlavou a stisknul mi víc ruku. Bylo to gesto, kterým mi chtěl ukázat, že je tady pro mě a za to jsem mu byla moc vděčná. Byl pro mě oporou a to jsme přátelé jenom asi měsíc, z čehož jsem s ním asi dva týdny nemluvila, kvůli té náně Zivě. Ani nevím, jak to dopadlo. Nikdo mi ještě nic neřekl.

„Chybí ti? Máma?“ zeptal se potichu.

„Ano a moc, ale mám spoustu věcí, které mi ji připomínají, takže to je jako by tady byla pořád se mnou,“ podívala jsem se na nebe a usmála jsem se jedním koutkem úst. „Navíc, teď mám v domě dvě rádoby dospělé skupiny, takže se nemusíš bát, že bych upadla do nostalgie, protože oni mě nenechají na to ani pomyslet,“ na chvíli jsem se odmlčela a potom jsem se podívala na něj,“a v nejkrajnějším případě můžu vždycky jít za otcem.“ Podívala jsem se na jeho vykulený pohled a rozesmála jsem se. Harry se jenom mračil.

„Proč…“ nenechala jsem ho domluvit.

„Proč se ke mně tak chová?“ dokončila jsem jeho otázku. „Asi proto, že si myslí, že za tu nehodu můžu já anebo mi vyčítá, že jsem to jako jediná přežila,“ smutně jsem si povzdechla. Vadilo mi to, jak se ke mně otec chová, ale zároveň jsem ho chápala, protože být já na jeho místě, tak bych asi udělala to samé.

„Aha. Jestli ti vadí o tom mluvit, tak…“ naznačil a já jsem se znovu podivovala nad tím, jaký je to gentleman. Nevadilo o tom mluvit. Rozhodně bylo lepší mluvit o tom s ním, než s psychologem.

„Nevadí mi o tom mluvit,“ odmlčela jsem se,“ rozhodně je o tom lepší mluvit s tebou, než s nějakým rádoby odborníkem,“ naznačila jsem ve vzduchu uvozovky a z jeho pohledu mi bylo hned jasné, že moji narážku pochopil.

Před tím, než jsem potkala holky, jsem navštěvovala Eywu. Psycholožku, která mi pomáhala vymluvit se. Sezení s ní mi domluvil otec, ale když se v mém životě objevily holky, tak jsem její pomoc už nepotřebovala. Kamarádky, které jsem do té doby nikdy neměla, mi neskutečně pomohly dostat se z toho nejhoršího. A že bylo už na čase.

Harry se na mě podíval. V jeho očích bylo pochopení a to i přes to, že nechápal. Nemohl, protože nezažil to, co já.

Nechtěla jsem před ním ale nic tajit a tak jsem se pustila do vyprávění události, která mě i otci naprosto změnila život. „Víš,“ řekla jsem a hodila jsem po něm očkem. Potom jsem upřela svůj skelný pohled na hvězdy na obloze. „Když mi bylo třináct, tak se mamka rozhodla, že si uděláme naši první dámskou jízdu. Měl to být den, kdy bychom byly spolu jenom my dvě. Mamka rozhodla, že pojedeme na chatu k jezeru, ve kterém se koupávala jako malá. Byly to asi dvě hodiny jízdy odsud.

Zrovna jsme byly asi ve tři čtvrtině cesty a zpívaly jsme si písničku Yesterday od Beatles, když mamka najednou uviděla srnku, která se rozhodla přejít přes cestu zrovna ve chvíli, kdy jsme tama projížděly,“ odmlčela jsem se a svraštila jsem obočí,“ Dál si to moc nepamatuju, ale akorát vím, že mamka strhla volant ke straně a my jsme najely do stromu, který udělal největší újmu v místech řidiče…“ slza mi stekla po tváři. Harry mě zvedl z houpačky a objal mě. Začal mě utěšovat stejně, jako ve chvíli, když jsem odcházela od otce. Já jsem to ale potřebovala dopovědět. Teď nebo nikdy, řekla jsem si, utřela jsem si slzy a opatrně jsem se vymanila z jeho objetí.

„Když jsem se probrala z prudkého nárazu, tak jsem slyšela jenom zašeptání: Miluji vás, tebe i tátu“ To byla její poslední slova. Popotáhla jsem, ale zároveň jsem se snažila být silná. „Potom její dech ustal a já jsem z toho všeho omdlela. Probudila jsem se až v nemocnici, kde mi asi po dvou týdnech naléhání řekli, že moje máma už se nikdy nevrátí. Otec se na mě dalšího půl roku nedokázal ani podívat. Nevím, co se potom stalo, ale najednou mě začal tolerovat. Nikdy to ale nebylo jako dřív,“ podívala jsem se na Harryho, který stál se svěšenými rameny za mnou.

„Je mi to moc líto,“ zašeptal smutně.

„Nemusí. A usměj se, stačí, že já jsem tady ta uřvaná,“ usmála jsem se na něj smutně. Roztáhla jsem ruce a to bylo znamení pro něj, že mě může obejmout. V další vteřině to udělal a ještě navíc mi věnoval lehký polibek na čelo. Usmála jsem se do jeho krku a potom jsem se odtáhla.

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem, maličko jsem mu zamávala a pomalu jsem se rozešla do domu.

„Počkej na mě,“ ozvalo se mi v odpovědi. Ohlédla jsem se přes rameno a uviděla jsem Harryho, jak se ke mně z mírného kopce žene jako neřízená střela. Zastavil až těsně u mě, usmál se a chytil mě za ruku. „Přece si nemyslíš, že tě nechám spát samotnou.“

A v tu chvíli se zahradou ozval smích dvou lidí, kteří si k sobě našli cestu.