Close To Fear✅

2.

První co jsem po ránu uviděla byl ten prohnilej žlutobílej strop. Slunce mi svítilo přes žaluzie přesně do očí. Zvedání z postele doprovázelo i zdlouhavé a vyčerpávající protáhnutí. Moc jsem se nevyspala. V noci jsem se nejmín 5x vzbudila si dojít buď pro vodu nebo na záchod. Plus noční můry, které obvykle nemívám. Koukla jsem na mobil kolik vlastně je. Osm třicet dva. No na to, že jsem se v noci budila jsem vstala překvapivě brzo. Až moc brzo. Měla bych ještě tak dvě hoďky spát, ale usnout by se mi stejně nepodařilo.
Vytáhla jsem žaluzie. Sluneční paprsky mě na zlomek vteřiny oslepily. Když jsem si zvykla na denní svit, nádherné letní ráno mě dokázalo povzbudit. Po dlouhé době. Rozhodla jsem se, že se půjdu nasnídat. Vykoukla jsem z pokoje na chodbu. Rodičů pokoj byl otevřený, takže jsem usoudila, že budou dole.

Scházela jsem ty strašně vrzající schody, když v tu ránu ke mě běžela mamka. ,,Dobré ráno kočko...musíme s tatínkem letět to všechno vyřídit. Vybal si věci. Do třech budem doma" řekla ve spěchu a dala mi pusu. Málem jsem si ani nevšimla co má na sobě. Krásný tmavě modrý šaty s lagunově modrýma balerínama. S jejími úžasně blonďatými vlasy jí to náramně seklo. Já osobně šaty ráda nenosívám, ale na mamce jsou úchvatný. Taťka měl zase šedý kvádr s černými boty. Nagelovaný tmavě čokoládový vlasy, které mám mimochodem po něm, jsem na něm milovala. To já jsem byla v ušuntělém černém triku, na kterým byl potisk "Not Impressed" a šedými kraťasy. Oproti nim jsem vypadala jako bezdomovec :D.

Odešli a já měla celej barák pro sebe. Míchaná vajíčka bylo nejlepší formou začátku dne.

Po snězení snídaně jsem se šla převléct, a rozhodla jsem se, že se půjdu pokouknout po okolí. Moje orientační schopnosti jsou na bodu mrazu, takže jsem si pro jistou vzala mobil. Klíče mi mamka nechala na stole. Vzala jsem je a šla ven. Už jsem si docela zvykla chodit na neznámých místech. Na jednom sloupu jsem si všimla plakátu. Přistoupila jsem blíž. Psalo se tam, že dnes začíná tady v Derry pouť. Nemám ráda extra poutě. Je to tam divný, a hlavně jsou tam malý děcka co všude pobíhaj a dělaj bordel.

Vzala jsem to ulicí jménem Neibolt street. Ten název mi něco říkal, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout. Užívala jsem si ten klid, díky tomu, že jsou všechna děcka ještě ve škole jsem nemohla nikoho krom dospělých potkat.

Baráky byly jen po pravé straně. Po levé jen nějáký vrakoviště. Domy byly docela v zachovalém stavu a vypadalo to tady docela tiše. V povzdálí jsem uslyšela jekot nějákých děcek. Nejspíš malých. Ignorovala jsem to a šla dál podél domů po ulici Neibolt.

Co mě zaujalo, byl úplně poslední barák na ulici. Zastavila jsem se u něj. Dům obeplotněnej dříve asi nádherně měděně zbarveným železným plotem, který chránil dříve překrásnou zahradu s mnoha druhy kytek, teď stál nehybně zrezivělý na pospas osudu. Zabouchaná prkna na oknech bránila se podívat do vnitř, co skrytého se v porozpadlém baráku nachází. Brána, která se jen tak tak držela na obou pantech byla mírně pootevřená.
Běž to prozkoumat. Říkal mi vnitřní hlas, a já ho s radostí uposlechla.

Vcházela jsem do zpustošelé zahrady. Zahradu se snažilo rozveselit pár slunečnic na každé straně, ale připadalo mě, že svůj boj zkrášlit zahradu už vzdávají. Štěrkovitá cesta, která vedla před dřevěnou verandu byla jen málo vidět. Mezi kamínky rostly vlásečky trávy. Dřevěné schody byly z půlky strouchnivělé, až skoro na propadnutí se. Dřevěné trámy jen tak tak podpíraly stříšku verandy. Vyšla jsem přede dveře. Všude kolem byli pavučiny, ve kterých byl nachytán hmyz, špína a prach. Koukala jsem se na dveře zabarikádovanè dřevěnými prkny. Otevři!. A já opět uposlechla. Vzala jsem za kliku. Dveře se neochotně pootevřely. Pustila jsem kliku a zas tupě hleděla. Tak běž sakra! Polkla jsem. Propletla jsem se mezi větší škvírou mezi prkny. Všimla jsem si malé ranky na koleně, kterou mi způsobyla nejspíš tříska od prkna. Instinktivně jsem si vzala mobil do ruky a zapla baterku. Ve vnitř bylo šero, až spíš skoro tma. Přeze mě akorát prosvítaly menší paprsky slunce od otevřených dveří. Ve vzduchu poletoval prach a všude po stěnách byl chytán do pavučin. Běž dál. Vykročila jsem před sebe. Napravo ode mě byl nejspíš obývací pokoj. Byl celý oblepený pavučinami listím a prachem. Všimla jsem si, že zabedněná okna, přes které se draly paprsky slunce byla vysklená. Proto ty listy. V krvy se mi pomalu hromadil adrnelain. Toto místo mi nepřišlo bezpečné. Jen jdi. A ani zamák normální. Crrrrrr. Lekla jsem se a skoro vyjekla. Volala mi máma. Sakra v tu nejvíc nevhodnou chvíli. Zakázali mi vycházet z domu před jedenáctou, a já jsem venku od půl desáté a jedenáct bude až za 15 minut ani ne. Zvedla jsem mobil a rozklepaně ho priložila k uchu. ,,ano mami?" ,,Broučku, jsi doma viď. Zapomněla jsem doma papíry a musíme pro ně s tatínkem zajet. Jsou na stole tak mi je vem a čekej před domem. Budem tam za deset minut pá". Položila telefon. Ani mě nenechala mluvit. Jsem v hajzlu. Rychle jsem běžela ke dveřím. Ty se přede mnou zabouchly. Kurva! 10minut. Slyšitelně jsem rozpoznávala zvuky. Něco se ke mě blížilo. Otočila jsem se za zvukem. Uslyšela jsem dupot na druhým patře. Něco se ke mě šinulo, a ať už to byli cokoliv nechtěla jsem s tim mít nic společného. Všimla jsem si v rozbytém okně škvýry mezi prkny, akorát abych jím prolezla.8 minut. Mobil jsem si schovala do zadní kapsy u kraťasů a začala se drat dírou mezi prkny. Adrenalin mi proudil v krvi jako zběsilý, a dupot se čím dál víc přibližoval. Uslyšela jsem teď křupod schod. Zrychlila jsem tempo. Jelikož jsem nečekala, že pod oknem je to dva metry vysoký, druhou nohou jsem se odhákla od prkna a leknutím spadla do vysoké trávy. Vzpamatovala jsem se celkem rychle. 7 minut. Uteč! Bolestivě jsem se zvedla. Moje záda dostala pěkný nářez. Zvedla jsem se a rozutekla se k bráně.

Vylítla jsem otevřenou brankou, a ohlížela se za sebe. Narazila jsem do něčeho. Nu spíš někoho. Málem jsem spadla a daná postava málem taky. Rychle jsem se ohlídla. Byl to malý klučina držící v pravé ruce scateboard.
Byl docela překvapený, ale ne tak jak já. ,,Promiň" a utíkala jsem dál. 5 minut.

Hnala jsem to přes Neibolt street a pak zabočila na daší ulici. 4minuty.

Zabočila jsem konečně na naší ulici. Sakra proč máme ten dům tak daleko. 2 minuty. Viděla jsem náš dům a ještě přidala na rychlosti. Doslova jsem vlítla na naší bílou verandu a vyndala s kapse klíče. Třesli se mi ruce. Hledala jsem správnej klíč. Bingo! 1 minuta. Zabořila jsem klíč do zámku, otočila a rychle vlezka do domu. A zabouchla dveře. Běžela jsem k oknu kde bylo vidět na cestu. Zrovna zabočočoval černý Opel. Naše auto. Běžela jsem do kuchyně pro papíry. Ležely tam v červené sloze. Drapla jsem je a hnala to ke vstupním dveřím. Akorát jsem otevřela dveře. Černý auto zastavilo. Vystoupila mamka. Udejchaná, upocená a zároveň totálně zesraná jsem si to kráčela k mamce. ,,děkuji ti broučku. Jsi zlato" ,,Jop" řekla jsem udýchaně. Mamka se na ně tak koukla ,,stalo se něco. Si celá špinavá". Tak a teď vymysli nějákou pěknou výmluvu. ,,Byla jsem ve sklepě. No...a zakopla jsem o něco..." ,,ježíš...a jsi v pohodě Mary. Klidně zůstanu doma a..." ,,nenenene...máte toho hodně na vyřizování. Já se o sebe dokážu postarat" řekla jsem. ,,dobře zlatíčko...tak my zas jedem...opatruj se" dala mi pusu a nastoupila do vozu.

Zajeli za roh a já šla domu. Zabouchla jsem dveře a svalila se po nich na podlahu. Začala jsem brečet. Nevim co to do mě vjelo. Nikdy jsem kvůli nečemu takovýmu nebulela. Ale tohle bylo jiný. Měla jsem strach. Po neskutečně dlouhé době jsem pocítila být vězněna ve spárech trachu. Zavřela jsem oči. Snažila sa uklidnit. Je to v poho Mary...byl to jenom průvan co zabouchnul ty dveře. A náhodou v tu nejvíc nevhodnou chvíli...A ty zvuky? Určitě jen zvuky chátrajícího baráku...anebo krys. Těžce jsem oddychovala. Rozhodla jsem se, že si půjdu odpočinout. Zvedla jsem se a přtom se přidržovala kulaté kliky u vstupních dveří. Zavrávorala jsem. Pomalu jsem šla ke schodišti. Tenhle výstup schodů nebyl nikdy tak těžký jako teď. Sakra co se stebou děje Mary? Buď v pohodě skara! Nohy se mi klepaly.

Vyjití schdoů mi nikdy nepřišlo tak zdlouhavé. Zastavila jsem se přede dveřmi mého pokoje. Vstoupila jsem. Předemnou stála ustlaná postel. Se špinavýma hadrama jsem do ní žuchla. Přemýšlela jsem. Měla jsem halucinace? Byla to opravdu náhoda? Oči jsem měla podlité slzami. Cítila jsem jak na mě padá únava.

Jak to mám popsat...taky někdy vstanete a nemáte vůbec pojem o čase? Tak takovej pocit jsem měla právě já...

Ležela jsem přikrytá na posteli. Ve stejných kalhotách, ve stejném tričku, jen boty sezutý. V pokoji bylo příjemně teplo. Rozsvýcená lampička a zatáhlé žaluzie. Překulila jsem se na záda. Nad ničím jsem nepřemýšlela. Byla jsem odpočatá. Tohle jsem potřebovala. Kolik hodin jsem naspala...koukla jsem se na mobil. Bylo skoro půl šesté. Spala jsem přes šest hodin. Fůha. Vypla jsem mobil...zase si lehla, ale už jsem začala přemýšlet. Vzpomínat si. Řeknu vám pravdu. I když si budete myslet, že si jen vymýšlím...ale pravda je taková, že jsem se nejvíc bála mamky. Ne zvuků, křípotu toho schodiště, ani, že se mi před nosem zabouchly dveře. Ale mamky. Mám jí ráda, ale když se naštve, tak si kolikrát přeju abych se nikdy nenarodila. Ale taková nebyla vždycky...tyhle výkyvy nálad se jí začaly projevovat asi kolem mých pěti let. Nevím proč. Ani taťka mi o tom nechce nic říct. Takže jsem se vám teď svěřila..., že mám strach s mamky. V určitých směrech. Měla jsem furt divnej pocit. Něco nevím. Něco prostě se přede mnou skrývá a já musím zjistit co, nebo kdo to je. Vzpomněla jsem si na tu krabici. Něco, něco tam ještě je. Natáhla jsem se pod postel. Vzala krabici a dala ji na postel naproti mně. Otevřela ji, vyndala panenku a deník, který mi nešel pořád nijak otevřít. Aha! Něco na spodu bylo. Nějákej papír. Vytáhla jsem ho a rozložila. Srdce mi začalo bít. Byl-byl to plakát. 

Čauky...další kapča je tu! Doufám, že jste si ji užili. Papa.

_Controler_SaBa_