Demon

I | temnota v nesprávném

Všude byla tma. Temno, které bylo v půlnočních hodinách typické pro každé místo. Nocí se pomalu prolínal pocit chladu smíšeného se strachem lidí, který působil husí kůži i nejotrlejšímu člověku. Na zem dopadaly malé kapky dešťové vody ze zrezivělých okapů okolních domů. Po chvíli až podezřelého ticha a napjaté atmosféry na ulici z oblaku červeno-černého kouře vyšel muž. Ve svém černém obleku udělal pár dlouhých kroků po studených kamenných kostkách až k lampě ve které plál studený plamen svíčky který se ihned po jeho příchodu zbarvil do temně ruda.

Obličej mu zastiňoval stín z jeho cilindru, spod kterého mu vykukovaly tmavě hnědé vlasy. Měl vysokou hubenou postavu ze které místy vycházel černý dým podobný kouři z cigaret. Bílým kapesníkem, který svíral hubenými prsty si začal pomalu otíral druhou dlaň, na které měl krvavé skvrnky, které se pomalu vsakovaly do bílého hedvábí. Nakonec si otřel i krvavou kapličku z koutku jeho rtů než kapesník vrátil zpět do vnitřní kapsy saka.

Tahle noc pro něj byla jako každá jiná. Dokonale temná a neprozřetelná. Chvíli bez hnutí stál, než se mu hlavou prohnal jeden z mnoha černých přízraků, které mu tíži hlavu. Je to jako zajetí. Před očima se vám prohání utrpení a bolest o které víte, že nikdy neustane. Vše to jsou nekonečné noční můry, které se mohou každým okamžikem stát reálné a pohltit vás. Po chvíli se dlouze nadechnul a rozhlédl se okolo sebe. Všude bylo tak krásné ticho. Ticho, které noci tolik záviděl, protože v jeho hlavě byl neustálý chaos. Hlasy v jeho hlavě nikdy neutichaly a v noci ho nenechávaly spát, proto se tak rád procházel půlnočním městem. Vše najednou dostává jiný smysl a on na hlasy dokázal alespoň na malou chvíli zapomenout.

Najednou jím projel elektrický výboj a on jakoby najednou slyšel jeden z těch mnoha hlasů křičet o pomoc. Měl v hlavě tolik hluku o kterém by se zavřenýma očima dokázal říct že se vše odehrává přímo před ním. Najednou jeho tělo zalil chlad okolní tmy a jemu začala pulzovat hlava, která mu snad měla každou chvíli puknout. Bolestně se kousl do rtu, než ho opět obalil černo-červený kouř a on se rozplynul jako pára nad hrncem. Jeho stín letět temnými uličkami prorážející noc jako černý havran sedící na nejednom náhrobním kameni londýnského hřbitova. Nohama se pevně na zem postavil až po pár okamžicích, kdy se ocitl na dalším místě zahaleném tmou

,,N-nechte mě, prosím," ozval se po chvíli z konce temné uličky dětský dívčí hlas.

,,Přestaň už konečně odmlouvat. Uteklas, tak si poneseš následky," odpověděl děvčátku hrubý hlas.

,,Nechte ji," přistoupil k němu muž a postavil se přesně pod lampu.

Druhý přítomný byl vysoký a zavalitý muž taktéž v obleku, ale viditelně obnošeném společně s potrhaným kloboukem.

,,To není vaše věc," odsekl mu, aniž by se otočil a děvčátko, co se před ním krčilo v roku hrubě chytil za paži.

,,Nechtějte abych to zopakoval."

Muž si naštvaně odfrkl a pomalu se na druhého přítomného otočil. Delší chvíli nic neřekl, ale stále udržoval oční kontakt.

,,Já myslím, že jste mi nerozuměl," postoupil o pár kroků kupředu.

Brunet ihned ucítil to nesnesitelné pižmo, které ho najednou obklopovalo jako ranní mlha. Na krku mu pochvíli přistála studená špička nože, která se mu s každým okamžikem zarývala víc a víc do kůže ale neprobodla ji.

,,Radil bych vám, abyste se nepletl do cizích záležitostí," zasyčel viditelně podrážděně a svůj protějšek odstrčil.

Muž naproti němu do svého výrazu nenechal vyplyout jedinou emoci, ale viděl stále vystrašené děvčátko v rohu slepé uličky. Klepala se jak zimou tak strachem.

,,Způsoby dělají člověka, víte co to znamená?" dlouze polknul hubený, oči mu během vteřiny zrudly a postavě naproti sobě přiložil spojený ukazováček a prostředníček na čelo.

Najednou jím začaly proudit myšlenky a bolest kterou způsobovaly. Byla to neutuchající křeč z tolika lidského utrpení ve vidinách, které měl to prokletí neustále vidět. Před očima jakoby se mu objevila mlha, za kterou se nacházel dům zahalený tmou. Byl z něj cítit strach a noční můry, bez kterých se tu nikdy nedalo usnout. Sirotčinec. To je to místo, které se mu před očima stále tyčilo zahalené v černi a jediné co ho převišovo byla neustále vztažená ruka na tolik malých dětí, které mají hrůzu v očích jen, když se ráno probudí. Láska v bolesti jiných byla to jedno z mnoha co cítil v utrpení které mu kolovalo konečky prstů. Byla to až nesnesitelná bolest, která neustupovala.

,,Jak jen můžeme ubližovat těm malým dětem," řekl klidným hlasem s těžkým polknutím, když se mu přes očima konečně objevila realita.

Muž naproti němu sebou jen z šoku trhnul.

,,Vy nejste člověk," dlouze vydechl, ,,vy jste zrůda."

,,A především vaše noční můra," vycenil zuby a druhého přítomného obepnul šlahouny tmy, které je hrubou silou přitáhly k sobě.

Vysoký muž postavě naproti sobě silně chytl rameno a druhou rukou mu zajel pod kabát, sako i košily a prsty mu zaryl do ramena. Prostorem se na malou chvíli ozvalo bolestivé syknutí než tlouštíka to temno okolo nesevřelo ještě o poznání víc. Brunet neustával v zarývání svých prstů do ramena jeho protějšku dokud neucítil jak se jim kůže poddala. Rukou, které konečky jeho hubených prstů pokrývala temně rudá krev, přejel z rozedraného ramene na krk, jenž se po chvíli stal obětí jeho zubů.

Jeho tělo jakoby najednou opustily všechny ty noční můry a on cítil jen tu rudou euforii krve a krvavého masa. Zuby neostával pouze na krku, ale pomalu přejížděl na rameno a měkkou hruď. Jeho oběť po celou nevydala ani hlásku přes všechno to temno, které jí to nedovolovalo. Tělo, které pevně držel jak svýma rukama, tak z něj ústy trhal kusy masa se začalo měnit v prach a mizet. Úplně zmizelo a muž se konečně narovnal a palcem si očistil ret od sladké krve. Děvčátko celou dobu sedělo schoulené v rohu, s hlavou zabořenou v klíně, dokud si nevšimlo že v uličce stojí jen vysoká, hubená postava.