Demon

V | prokletí démona

Každý má svého anděla strážného, který ho celý život ochraňuje, však každý má i své temné svědomí plné nikdy nevyslovených hříchů v podobě svého démona. Takového jako je Henry. Jako temné stíny se pohybovaly po světě a nechávaly všechny žít ve strachu z okolí. Jejich svět byl temný a zahořklý, potulovaly jím vysoké černé vyhublé shrbené postavy při chůzi se opírajíc o vlastní dlouhé ruce. Hlavu měly bez obličeje, byly na něm pouze dvě temně černé oči. Již na první pohled strašidelná monstra, která přežívala v lidech a plnila poslední skulinky jejich těla nočními můrami. Henry byl však jiný - nikdy nechtěl ubližovat druhým, nechtěl jim působit bolest, kterou by měl pak na svědomí.

Lidé pro něj byli rovni, jako jeho lidská forma v lidském světě tak i ostatní, však pro zbylé démony nikoliv. Kvůli své odlišnosti proto musel odejít. Všichni ho odkázali na to, co je pro démona tou nejhorší možností, i když získal to, co každý démon v nitru své duše vždy chtěl - plnou kontrolu a nadvládu nad lidským tělem. Byl odkázán pro život na zemi s trestem nést břímě bolesti a utrpení, kterého se tak dlouho stranil.

Sám se stal synonymem pro prokletí, i kdyby sám vše nejraději vzal zpět, ale už bylo příliš pozdě. Nejen že se mu myšlenkami honily temné přízraky, které měl lidem vštěpovat do hlavy, ale byl si vědom toho, že dokáže bez jediné špetky empatie krvelačně zabít, tak jak tomu bylo při prvním setkání s Hazel. Sám pro sebe byl jako zrůda, co nedokázala v ničem najít útěchu a sama sebe nenáviděla. Henry dlouhou dobu bez hnutí seděl než ucítil ostrou bolest na svém předloktí. Chvíli tomu nevěnoval pozornost v domnění, že se jedná o křeč, ale ani po sléze bolest neustupovala. Celé předloktí měl najednou v jednom ohni a když si sundal sako a vyhrnul rukáv košile, strnul pohledem na tom, co se na jeho kůži nacházelo.

Rány, odřená místa a popáleniny. Takové jako měla Hazel, když se seznámili, však dnes si nevšiml, že by měla ruku nějak zraněnou. Bolest se v dalších okamžicích stále zvětšovala, a když si chtěl na zranění sáhnout, cukl sebou, když se mu v hlavě ozval hlas.

,,I když ona klidně spí, my si k ní cestu stejně najdeme. Bude trpět přesně jako ty."

Dlouze zamžoural před sebe, když opět spatřil ty černé stíny, které Hazel děsily ze spaní. Nyní spala klidně, pomalu oddechovala zachumlaná pod peřinou. Však Henry stále cítil bolest předloktí. V hlavě měl tisíce hlasů, které se překřikovaly, rvaly mu podvědomí na kusy a jakoby se mu cekým tělem probodávala ostrá kopí. Před očima měl to, na co chtěl celý život na zemi zapomenout - svůj starý život, co by noční můra jednoho z mnoha žijících lidí. Během okamžiku je však nahradilo i něco úplně jiného. Něco, co mu bylo naprosto cizí, i když cítil pocit dèja vu. Dèja vu Hazeliných myšlenek, kterých měl plnou hlavu, zatímco ona mu padla ve své bezmoci tenkrát okolo krku. Snad jakoby se mu v hlavě během lusknutí prstu odehrál celý její život. Měl v sobě její bolest, bez ní teď bez rušení spala. Dlouho čekal než bolest alespoň trochu pomine, ale neustále cítil křeče, které mu proudily celým tělem, než se opět smířil s jediným - další probdělá noc neslyšící se od ostatních s hlavou plnou vlastních nočních můr.

~

Ráno, se i přes svou nedospalost usmál, když probouzející se Hazel začala kňourat a pokoušela se schovat pod peřinu ještě více aby nemusela vstávat. Chvíli se na posteli vrtěla, než se i ona se svými dětskými ďolíčky ve tvářích usmála. Přítomný šel po pár okamžicích uvařit čaj, zatímco dívenka si sklesle povzdechla, když se sama sobě dívala do klína.

,,Měla jsem sen," špitla tiše, ,,slyšela jsem někoho křičet, bolestně křičet. Trpěl a já měla pocit že to mělo být kvůli mně. Něco ho rvalo na kusy mojí vinou a já mu ani nedokázala pomoct," popotáhla.

Henry se na ni podíval, přisedl si k ní na postel a dlouze se na ni podíval jak si povzdechla.

,,Znamená to, že jsem jiná než ostatní? Když cítím utrpení a bolest jiných?"

,,Oba jsme jiní, Hazel. Svět si nás zkrátka vybral jako hadrové panáky, kterým uštědřuje největší rány. Proto musíme být silní a neukazovat ostatním naši odlišnost, aby naše bolest nebyla ještě větší," zvedl ji pokleslou bradu.

Vše mu najednou začalo zapadat do sebe, jako ta nejobtížnější hádanka, všemu začínal najednou rozumnět. Začal chápat hlasy ve své hlavě předešlou noc. Sice malou Hazel zbavil utrpení, které vzal na svá bedra, ale zároveň jí nevědomky předal část sebe, díky čemuž ona cítí bolest výčitků jeho bolesti. Také cítil, že ho někdo sleduje. Sleduje ho něco o čem se člověku ani nezdálo, snad temná síla, která na něj dohlíží - vlastní démon. To je také důvod jeho měnící se fotky. Ukazuje mu sebe samého v lepším světle, i když sám zná pravdu svého nitra, tak jako malé Hazel, která už se tentokrát na fotce neusmívala. Vše se opět pohnulo. Ani on už na rtech neměl náznak úsměvu, ale oba měli koutky v dokonalé rovině. Celý den ho zžíral pocit viny, i když se snažil vše z hlavy vypustit a dát Hazel alespoň trochu radosti, aby zapomněla na svůj sen.

Zrovna posedával na židli u stolu naproti děvčátku, které se soustředilo na papír po kterém kreslila. Přítomného z jeho klidného rozjímání vyrušilo kovové klapnutí ode dveří. Ihned věděl, co se stalo. Rozvážně se zvedl a ke dveřím pár dlouhými kroky došel. Pod nimi ležela bílá obálka - dopis, který propadl schránkou na dveřích. Obálku vzal do rukou a její vršek roztrhl, aby se dostal až k dopisu v ní. Po popsaných řádcích papíru klouzal očima, jako když ranní rosa klouže po stéblech trávy.

,,Co je to?" podívala se na něj Hazel zvídavě, zatímco se přítomný nepatrně usmál stále sledujíc dopis.

,,Myslím, že zítra půjdeme někoho navštívit," usmál se