Demon

VI | tichá promluva do duše

Další den se oba opět vydali do rušného světa Londýna. Děvče si neustále něco pobrukovalo držíc Henryho za prst a sledovalo ruch okolo sebe. Sledovala všechno, jako by to pro ni bylo nové, jakoby pro ni okolní svět byl zhola cizí a ona ho začala najednou objevovat. Nebylo to jako předešlý den, kdy se ani pořádně nenadchla okolního vzduchu, protože neustále něco říkala, ať už jen zamyšleně sama pro sebe, nebo Henrymu, který ji celou dobu ochotnicky naslouchal. Propletli se nespočtem londýnských uliček i ulic dokud se neocitli před jednou z cihlových řadovek s malebným výhledem na park. Hazel tiše se zvědavostí, kterou v sobě dusila stála a pozorovala přítomného bruneta jak rozvážně zaklepal. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely načež se Henry usmál.

,,Jsem moc rád, že jsi přišel, Harry," pozvedly se koutky přítomnému, který stál ve dveřích.

Vyšší muž, věkem okolo třiceti pěti let tak jako vizuálně Henry. Měl podlouhlejší obličej, delší nos, plnější rty a delší hnědé husté vlnité vlasy nad ramena. Na sobě měl snad až extravagantní kousky na svou dobu. Tmavě zelenou vestu se zlatými knoflíky se stejně zelenými kalhotami, které měl pod koleny podkasané a lýtka mu pokrývaly opět zelené punčochy. Navrch měl přes ramena hozené sametově červené sako.

,,Oscare," pokynul mu Henry.

,,Je mi moc líto, že jsem ti dopis nemohl předat osobně, ale zrovna jsem měl moc práce jak jsi četl. Teď jsi ale tady a to je hlavní," usmál se, ,,a jak koukám, přivedl jsi i..." zarazil se při pohledu na malou Hazel.

Henry se na něj podíval a v okamžiku mu oči probleskly černým světlem s červenými odlesky. Během vteřiny Oscarovi do hlavy štípil jediné - Hazel. Přítomný se zarazil než několikrát při zamrkání zamžoural před sebe, když mu do hlavy vstoupilo Henryho kouzlo.

,,Svou dceru Hazel, no ovšem."

,,Doufám, že ti to nevadí," usmál se.

,,Ale vůbec ne Harry," zaradoval se Oscar, ,,ač to na první pohled nevypadá, mám rád děti. Někdy dokáží člověka inspirovat k vytvoření něčeho úžasného," pozval příchozího dál, ,,třeba tuhle před pár dny, když jsem šel se svým přítelem na čaj. Potkal jsem jednoho chlapce, byl naprosto rozkošný. Ihned jsem dostal mnoho nápadů, ale zrovna jsem zjistil že jsem si nechal doma notes, tak jsem se vrátil, abych si vše poznamenal. No věřil bys tomu? To vše jen kvůli jednomu modrookému chlapci, kterého jsem viděl sotva pár okamžiků," povzdechl si.

,,Někdy dokážeš překvapit, můj milý příteli," usmál se Henry při vstupu.

Poté co prošli předsíní se ocitli v rozlehlém obývacím pokoji, který rozhodně nebyl typický pro anglické stísněné prostory. Vše bylo slazené spíše do tmava doplňované dřevem a občasnými zlatými nebo červenými ornamenty. Na jedné straně byla dvě vysoká okna s výhledem na park, však na druhé straně byl obraz, pod kterým se nacházel krb. V prostoru místnosti byla postavená dvě křesla, jedna menší pohovka a stolek na odkládání zrovna nepotřebných věcí.

,,Jak si čaj dáš?" zarazil se muž, když rozléval horkou vodu do šálků, ,,ach, že se vůbec ptám. Dvě kostky cukru a tři lžičky mléka, nemám pravdu?"

,,Přesně tak, jako obvykle."

,,Tuhle se mě na tebe ptala ta půvabná slečna do nám jednou donesla čaj. Zrovna jsem byl na ranní procházce, když se to stalo. Pamatuješ si ji? Kreslil jsi ji do svého diáře a měls jí plnou hlavu. Tenkrát se na mne podívala a řekla: Pane Wilde, už jsem si myslela že jdete opět na čaj jako každé úterý. Ale koukám, že s vámi dnes není váš přítel jako jiné dny. Dvě kostky cukru a tři lžičky mléka, tak to bylo."