Demon

II | naděje dobra

,,Z-zachránil jste mě," špitla, když se vrhla muži okolo pasu.

Bylo jí sotva osm let. Byla tak drobná oproti postavě kterou obýmala. Měla delší světle hnědé vlasy a na sobě bílou noční košili ušmudlanou od vší špíny okolo tak jako její malé tvářičky. Svůj stisk ani po chvíli nepovolila, ale muž cítil, jak začala vzlykat a jemu se do saka začaly vsakovat slzy plné
hořko-kyselé bolesti. Svými dlouhými a hubenými prsty jí párkrát pohladil po vlasech a poklekl před ní, i když si tak zašpinil kalhoty od vlhké země.

,,Vím že to bolí," řekl tiše hladíc ji po tváři, když skrz svůj dotek cítil všechno její utrpení.

Cítil všechnu její bolest a to, co se jí stalo. Hlavou mu proudily všechny její zlé myšlenky, bylo to jako
prokletí - vidět všechno to zlo v tolika vzpomínkách tak drobného stvoření. Temné místnosti plné tvrdých postelí s kousavými přikrývkami a jednou svíčkou uprostřed toho všeho chladu. Malé misky se studeným jídlem, které překrýval řvoucí hlas kázně společně s dětským pláčem. Opět se mu vybavil dětský sirotčinec. Bylo to místo kde nevznikají dobré vzpomínky, ale jen ty temné, které se člověku zaryjí hluboko do kůže.

,,J-já už se tam nechci vrátit," rozplakala se dívenka z nenadání, ,,chci kamkoliv jinam, jen ne zpět," vrhla se mu okolo krku.

,,Nevrátíš," položil jí útěšně dlaň na záda, ,,tam už se nevrátíš," řekl a jakoby ta všechna bolest začala ustupovat.

Dívčinu hlavu najednou ty zlé chmury opustily a ona se konečně mohla nadechnout toho čerstvého vzduchu místo té vší zatuchliny. Z myšlenek se jí alespoň částečně začala vyvrácet ta temná čerň. Dívenka už neměla v nikoho důvěru, ne po tom, co si zažila v sirotčinci, kde do dnešního dne žila. Duchem to byl člověk, který potřeboval roztáhnout křídla a letět, ale ona byla stále v těžkých okovech, které jí ve všem bránily. Teď ale když viděla toho, kdo jí zbavil zábran s útěchou v hlase jakoby k okovům našla klíč a učila se, alespoň na malou chvíli opustit nohama zem.

,,A jakpak se jmenuješ?" zeptal se po chvíli muž tiše, aby dívenku nevylekal.

,,H-Hazel," špitla tiše, ,,jen Hazel."

,,Já jsem Henry," usmál se, ,,Henry Hallward."

Děvčátko se začervenalo, než se otřáslo zimou, která celou dobu vycházela ze země. Muž si hned na to sundal sako a položil ho malé Hazel na záda.

,,Je to lepší?" zeptal se opatrovnicky.

Ona jen tiše přikývla a zachumlala se do saka ještě víc. Henry ji ještě jednou opatrně pohladil po promrzlé tváři, než jí vzal do náruče, aby nemusela chodit bosa po studené zemi jako doposud. Její ruce se mu hned omotaly okolo krku a silně semknuly. Henry celou cestu na své hrudi cítil její klidné oddechování a na šíjích studený dech vycházející ze stále prochladlého těla. Netrvalo dlouho a ocitli se před jedním z mnoha činžáků v odlehlé uličce v centru Londýna. Muž cítil, že v dívce přebývá strach, ale se vším co už zažila byla připravená na všechno. Uběhlo jen pár dalších okamžiků a brunet už otevíral dveře malého podkrovního bytu, do kterého následně vstoupil.

,,Bohužel tu nemám nic moc k jídlu. Nečekal jsem návštěvu," řekl trochu utrápeně, ,,ale udělám ti čaj, jsi úplně celá promrzlá," sundal Hazel z ramen sako a vyměnil ho za teplejší deku.

Ona se potom posadila na židli ke stolu a rozhlédla se. Vše bylo pokryté dřevem, po zdech visely všelijaké fotky a obrázky, místy se tam mihla nějaká stará pavučina, sem tam i malý pavouk, ale na první pohled vše působilo útulně. Děvče celou dobu Henryho sledovalo a snažilo se mu alespoň na malou chvíli pohlédnout do tváře, ale marně. Jeho obličej stále stínil klobouk, který si však sundal, když před děvče položil šálek teplého čaje a sedl si naproti ní.

Stále na něm přebýval ten utrápený výraz s kruhy pod očima z tolika probdělých nocí. Přes levé oko se mu táhla jizva až do půlky nosu a celou levou polovinu obličeje jakoby měl opařenou. To vše však dokázal jedním mávnutím ruky schovat pod rouškou jednoho prostého kouzla, aby se jeho obličej stal opět normálním bez jediného zranění. Oči měl tmavě hnědé místy až do červena. Vlasy mu celou dobu padaly do čela a i když si je dal za uši, ony si našly cestu zase zpět. Hazel celou dobu jen tiše seděla a upíjela čaj z šálku. Muž naproti ní taktéž nic neříkal, jen ji tiše pozoroval. Když čaj dopila, Henry hrnek odnesl a vrátil se zpět s namočeným kusem látky.

,,Neboj se," špitl, když si k děvčátku přiklekl, ,,jen ti otřu tváře," řekl a začal jí jemně otírat líčka, ze kterých po chvíli začala mizet veškerá špína, ,,no vidíš, hned je to lepší," usmál se, když Hazel začaly tváře teplem růžovět.

Ona jen s úsměvem přikývla, ale Henry si něčeho všiml. Vnitřní část předloktí měla místy popálenou a někdy viděl i náznaky po ostrém předmětu. Když sklouzl pohledem níže, zjistil že má odřená i kolena, ale to by si dokázal vysvětlit jejím rychlým útěkem. Hned jí chtěl rány očistit navlhčenou látkou, ale Hazel sebou se syknutím trhla.

,,Omlouvám se," řekl brunet, ,,musím ti to vyčistit, aby se to nezhoršilo."

,,Vydržím to," zaťalo děvčátko statečně zuby.

Henry tedy pokračoval v opatrném čištění, ale i tak cítil jak se jí hrnou slzy do očí. Některé rány byly poměrně hluboké a některé ještě čerstvé, sotva den staré. I když byl sebevíc opatrný, nemohl se díval na Hazelin obličej, po kterém jí začaly stékat slzy. Už si toho protrpěla dost. Na chvíli přestal a látku odložil na stůl. Jednu z mnoha slaných kapiček jí z tváře palcem otřel a vzal si její drobné ruce do svých dlaní. Ona se mu hned na to podívala do očí.