Demon

IV | příběh iluze

,,Jsme doma? V bezpečí?" podívala se na něj svýma velkýma očima.

,,Ano, jsme doma. V bezpečí, nemusíš se ničeho bát."

Cizí vzpomínka v cítím těle, jak ošemetná věc natož pro někoho, kdo se mohl jen bezradně koukat jak se mu jeho vlastní kouzla proplétají mezi prsty. Po chvíli dopitý šálek odnesl, ale když procházel kolem jedné z mnoha fotek na stěně, něčeho si všiml. Fotografie, ta jediná kde byl on sám, většinou se před ním nacházeli fotografie míst z Londýna, ale i zbytku světa; Tower Bridge, Trafalgar square, Pisa...

Ale na té jedné fotce kde byl on, celá se hnula a on už tam nestál sám, ale jednu ruku měl na Hazeliném rameni, která stála po jeho pravici. Miloval fotky, proto jich měl tolik. Vždy zachycovaly jeden moment, na který tak rád vzpomínal, na tu chvíli bez bolesti a útrap kterou zachycovaly. On na obličeji měl alespoň nepatrný úsměv, za to Hazel stála a vesele se usmívala v bílých šatech. Tenhle den byl pro Henryho více než zvláštní. Děvčátko vesele štěbetalo a brunet jen tiše naslouchal, i když ještě ani nevylezla z postele. Za tu dobu co se místností ozýval její sladký dětský hlásek, muž cítil, jak mu z těla ustupuje všechna ta temnota a noční můry.

Oba se také vydali do města, Hazel si vybrala noční prádlo a samozřejmě šaty - jedny bílé, jedny blankytně modré. Také také světle zelené a bílé se žlutou až zlatou krajkou. A ke všemu i boty, bílé, taky aby ke všem šatům ladily.

,,Které se ti nejvíce líbí? Ty modré, bílé, zelené nebo žluté?" začala opět Hazel štěbetat a Henry ji jen tiše poslouchal.

,,Mně se líbí všechny, protože ti všechny slušely," odpověděl ji.

Doma si děvče všechny šaty ještě jednou vyzkoušelo. Brunet se mezitím věnoval pokusu o míchaná vajíčka a Hazel samu sebe sledovala v zrcadle než se usadila na židli u stolu. Obsah talíře, který se před ní během okamžiku objevil, začal rychle mizet, i když ještě ve městě zpocívala velké duhové lízátko. Po chvíli se však zarazila a zpola plný talíř přisunula Henrymu.

,,Jen jez," usmál se a špičkami prstů přisunul talíř zpět.

,,Ty jsi ale celý den nic nejedl, musíš něco sníst abys neměl hlad."

,,Já nemám hlad. A i kdybych měl, mohl bych si vajíčka také udělat," odpověděl.

Hazel se na něj ustaraně podívala, když se opět pustila do jídla.

~

,,Zazpíváš mi?" usmálo se děvčátko, když se uvelebilo večer do postele.

,,Já a zpívat? Proboha jen to ne," zhrozil se nepatrně Henry, ,,i umírající kohout zní lépe než já."

,,Nebo třeba nějaký příběh," zamyslela se, když jí z pod peřiny koukala jen hlava, ,,vyprávěj mi něco. Třeba o pirátech."

Oči jakoby jí během chvíle vzplanuly jiskřičkami hladovými po poznání. Zvědavostí si skousla spodní ret a tiše Henryho sledovala. Prsty pevně držela peřinu a chvílemi se nepatrně zachvěla.

,,O pirátech?"

Dívenka jen tiše přikývla.

,,No, rozhodně jsou hroziví, nosí šátky, všechno oblečení mají věčně promočené jak se plaví po moři. Nejeden z nich má dřevěnou nohu a ti nejotrlejší můžou mít i hák místo ruky," začal vyprávět a pozvedl ruku.

Hazel na ni upřela svůj pohled a tiše ji sledovala. Po chvíli se ve vzduchu okolo brunetových prstů začaly objevoval malé obláčky červených jiskřiček ze kterých se začaly formovat obrazce. Byla to pirátská loď. Na stožáru jí vlála vlajka s lebkou ve znaku a na palubě bylo nespočet postav které měly své úkoly. Někdo drhnul dřevěnou palubu, někdo dával rozkazy ostatním a někdo jen tak lelkoval s rukama za zády. Během okamžiku se však loď rozplynula a na jejím místě se objevil přístav společně s malebný městečkem, které Hazel se zatajeným dechem sledovala než Henry začal vyprávět:

,,Kdysi dávno, ještě mnohem dávno, než lidé věděli co se nachází za rozlehlým oceánem, existovalo malé přímořské městečko jménem Belmont. Nebylo ničím významné ani nevýznamné, důležité či nedůležité. Zkrátka existovalo a lidé se v něm respektovali. Však v přístavu kotvila loď, pirátská loď s černou vlajkou na stožáru a tou nestatečnější kapitánkou, kterou si svět mohl kdy představit. Jmenovala se Polly a se svou lodí prorazila všech sedm moří při objevování zlatých pokladů a dalších nespočtu tajemství, které ji okolní svět připravoval. Při svých plavbách objevovala nové ostrovy, tajné jeskyně s poklady, se kterými se vždy vrátila zpět do Belmontu. Jednou se ale nevrátila, lidé na ni dlouho čekali, ale její loď se na obzoru neobjevila."

Hazel chvíli zamyšleně přemýšlela, než se i obrázky tvořené Henryho kouzly rozplynuly jako pára nad hrncem.

,,A-a kam zmizela? Našla nějaký ostrov, kde zůstala?"

,,To už je jen na tobě," usmál se přítomný, ,,můžeš si o tom nechat zdát."

,,Ale ty znáš konec, není to tak?" podívalo se na něj děvče.

,,Ano i ne. Teď už jdi ale spát. Zítra je také den, kdy nad vším můžeš přemýšlet," usmál se brunet a Hazel se zachumlala do peřiny.

,,Jistě mi to jednou dopovíš," špitla tiše dívka než usnula, ,,nevydržíš to a budeš to muset jednou prozradit."

Když přítomná během pár okamžiků tvrdě spala, Henry se opět usadil na lenošku a s pocitem dnešní klidnosti se zamyslel. Neměl sebemenší tušení co se děje, co se to děje s Hazel. Snad jakoby v hlavě měla cizí vzpomínky nebo snad jeho vlastní ideologii, co tak dlouho v životě postrádal - mít někoho s kým by zapomněl na svou bolest a utrpení. Je teď součástí jeho života tak jako byla jeho rodina, jejíž vzpomínky se snaží každým dnem zapomenout. Jeho svět, ten o kterém lidé pouze sní, ten temný bez jediné špetky světla. Již od doby svého stvoření měl svůj život tvořit noční můry lidem, kteří žili ve svém vlastním podvědomí klidně, klidněji než ostatní.