Mezi trním (zaklínačská povídka)

Prolog

Bestie usnula, a to poskytlo Geraltovi příležitost k úniku z její sluje.

Navzdory poslání zaklínačů - zabíjet netvory - měl on sám k tomuto přímočarému konání jisté výhrady a vlastní zásady. Jednou z nich bylo, že zpravidla nepozvedal meč proti bytostem, jejichž inteligence převyšovala zvířecí pudy.

Kdyby mu Yennefer právě teď mohla číst myšlenky, nepochybně by se jí takové úvahy dotkly. Jenže Geralt se prostě musel na situaci podívat s trochou nadsázky a humoru, jinak by se do něj dala sklíčenost.

Zcela náhodou a nečekaně si vzpomněl na citaci, již kdysi někde četl nebo zaslechl: „Zlo nikdy nespí." A přesto zde ležela v dřímotě, krásná a líbezná, zahalena pouze průsvitnou noční košilkou, přikryta peřinou z mihotavé aury rozplývajícího se parfému s tóny šeříku a angreštu. Nevinnost sama, dokud by ovšem neotevřela oči - a ústa. 

Samozřejmě si uvědomoval zbabělost a dětinskost svého aktu, přece spolu ráno mohli celou tu záležitost vyřešit jako dva civilizovaní lidé. Ne, trpce se pousmál. Oni přeci dávno lidmi nejsou. Neobešlo by se to bez křiku a výčitek, a pokud by se k tomu připojil i pláč a prosby, nejspíš by nakonec ani odejít nedokázal.

Pohlédl na ženu, kterou miloval, ačkoliv by správně neměl být schopen citu. Dobře věděl, jak je sebestředná, sobecká, namyšlená, panovačná... a stejně mu to nezabránilo se k ní připoutat, tělem i duší a spojit svůj osud s jejím. Onoho činu nelitoval - a udělal by to klidně znovu, jen aby ji ochránil.

Nicméně nebezpečí dávno pominulo, už ho nepotřebuje. Odvděčila se mu víc než dost a Geralt na své první týdny ve Vengerbergu do smrti nezapomene. Na ten spalující chtíč, na obnažená těla splétající se v provazci rozkoše, na touhu ukojenou na sto a jeden způsob. Jenže i ten největší žár časem pohasne a vášeň nahradí všednost, kterou se Yennefer pokoušela neúspěšně okořenit hádkami. Jiné muže možná takový koloběh trucování a následného udobřování vzrušoval, avšak na zaklínače měly tyto rozmary spíše opačný účinek. V jejím objetí již nenalézal klid a v domě začínal cítit jako v kleci. Proto utíkal, přestože ještě nevěděl kam.

Když zamířil k hlavním dveřím, které ho jakožto poslední překážka dělily od chladného nočního vzduchu Aedirnu, ucítil jemné zachvění na hrudi. Medailon rytmicky vibroval a upozorňoval tím svého nositele na přítomnost magie. 

Kdo by to byl řekl, v domě čarodějky, ušklíbl se Geralt a vzal za kliku.

Nic se vlastně nestalo, nespustil se žádný poplach ani pod ním nesklapla smrtonosná past. Jak doufal, sídlo bylo zabezpečeno proti neoprávněnému vniknutí, nikoli dobrovolnému odchodu. Zdálo se, že nakonec nebyl takový vězeň, jak se domníval. Patrně Yennefer trochu křivdil, ale ne natolik, aby ho to donutilo zůstat.

Z keříku růží pod okny ještě spěšně odtrhl jeden ze stvolů a položil rudý květ na zápraží místo rozloučení. Jestli je jejich pouto opravdové, nepochybně k sobě opět najdou cestu. On i ona, každý má k zápěstí přivázán jeden z konců neviditelného a nekonečného vlákna, které se může sebevíc natáhnout a zamotat, ale dokud se nepřetrhne, stále je dokáže dovést k tomu druhému.