„Lásko má, jsem zpět! Určitě jsem tady chodil, i když nevycházely asi tři nebo čtyři měsíce kapitoly, protože autorka byla moc líná.“ Chlapec se snažil sám sebe alespoň trochu rozesmát. Avšak když si sedl na lavičku vedle své milované, měl zase tu mrazivou smutnou náladu.
„Mám novinky. Asi hodně špatné. Radek už tady za tebou nechodí, že? Víš jak chodí s Terkou?“ Chvíli se odmlčel. Snad i čekal, že mu odpoví.
„Samozřejmě, že víš. Doteď si pamatuji, jak jsi mi vyprávěla o tom, kdy se dali dohromady. Jak jsi byla šťastná, že jsi je viděla v té posteli. Tedy byla i nebyla. To neřešme.“ Přeci jen se trochu zasmál. Ona by přeci udělala to samé.
„Už spolu nejsou. Ano, slyšíš správně, nejsou. Pokud mě tedy vůbec slyšíš.“ Chlapec měl už zase slzy v očích. Nemohl se přes to vše přenést. Kdo by taky mohl. Jeho milovaná těhotná polovička zemřela i s tím dítětem před jeho očima a on s tím nemohl nic dělat.
„Rozešli se a Terka je teď s jiným. Ale je šťastná. Pokud jde o Radka, dlouho jsem s ním nemluvil. Ale slyšel jsem, že snad jede na nějakých drogách. Jeho kanál pomalu upadá. Zkusím s ním někdy teď promluvit.“ Samotného Štěpána to šokovalo, když to slyšel poprvé.
„A o mě se bát nemusíš. Zatím vše zvládám. Občas mám pocit, že nade mnou stojíš a pomáhá mi. Se vším. Nebo když mám špatné období, pomůžeš mi se z něj dostat. Myslím na tebe pořád. Vím, že bys chtěla, abych se posunul, ale-“ zaseknul se. Přejel si prsty po tváři a pousmál se.
„Zase. Zase cítím ty slané kapky. Já nevím, jak to takhle půjde dál. Dal jsem ti část svého srdce, kterou už nikdy nedostanu zpět. Jsem rád, že jsem ti ji dal, jenže se cítím.. Neúplný..“ Zadíval se do země a naplno spustil svůj pláč.
„Brý den. Omlouvám se, že vás vyrušuji, ale nechcete kapesník?“ Štěpán zvedl hlavu a uviděl mladou milou slečnu s úsměvem.
„Dobrý den. Už jsem Vás tady někdy viděl, že?“ Optal se a příjmul kapesník, který mu slečna půjčila. Tedy darovala.
„Ano. Minule jste spěchal. Mohu si sednout?“ Štěpánovi přišla slečna milá, tak ji kývnul.
„A co tady vlastně děláte? Vám někdo taky zemřel?“ Štěpán si uvědomil, jak neslušné to bylo a ihned se začal omlouvat.
„To je v pořádku.“ zasmála se. „Ano, zemřel mi přítel při autonehodě.“ Řekla a zahlédla se do země. Pak ale nahodila soucitný úsměv a pohledem sklouzla na hrob, ve kterém ležela jeho milovaná. „Byla to Vaše přítelkyně, že?“
„Snoubenka. Kamarádi od jejího bývalého nás přepadli a ji zabili.“ Opět si slané kapky dělaly cestu po jeho tváři. „Byla těhotná. Nemohl jsem nic dělat.“
„To je mi líto. Vím, že ta věta nepomáhá, ale taky vím, jak se cítíte.“ snažila se chlapce nějak povzbudit. „Jste chlap. Po všem, co jste zažil jste opravdový chlap.“ usmála se na něj. „Jake je Vaše jméno?“
„Omlouvám se, ani jsem se nepředstavil. Jsem Štěpán. Jaké je Vaše?“ S úsměvem natáhl ruku ke slečně.
„Já jsem Natálie. Bude Vám vadit kdybychom si tykali? Nejsem moc dobrá na formální věty.“ Příjmula ruku.
„Souhlasím, taky v tom nejsem moc dobrý. Máte- tedy.. máš pěkné jméno.“
„Děkuji, ty taky.“
„Promiň, ale už budu muset jít. Ještě jsem chtěl zajít za kamarádem.“ Omluvil se Štěpán, když se podíval na své hodinky.
„V pohodě. Snad se někdy ještě uvidíme.“ Natálie to pochopila. Štěpán vstal a chtěl odejít, ale nemohl. Nemohl, dokud se nerozloučí. Sehnul se k hrobu.
„Promiň Annie, slíbil jsem Honzovi, že za ním zajedu. Chybíš mi. Prosím stůj nade mnou a pomahej mi i nadále. Miluji tě, lásko.“ Teď mohl v klidu odejít.
Hele, já to napsala! Šikovná jsem. Pyšná jsem na sebe, za to si zasloužím mňamku.
- Aneska04
ČTEŠ
Sestra N°2
Fanfiction,,Ahoj, po dlouhé době se zase vidíme." řekl jsem s úsměvem na rtech. ,,Čau. Je fakt, že jsme se delší dobu neviděli. Občas jsem tě zahlédl, když jsi šel za ní. Zrovna jsem odcházel. Kdy to bylo.. V pondělí?" ,,Ano, určitě pondělí. Vždy za ni jdu v...
