Začalo to sázkou • destiel

9. Obětování

Castiel i Dean seděli nad svými mobily a přemýšleli nad tím, co se právě stalo. Nikdy spolu nic neměli, byli spolu venku teoreticky jen jednou, ale i tak ta dvě písmenka dokázala jejich srdce ranit tím nejhorším způsobem.

✴✴✴✴✴

"Řekneš mi už konečně, co se stalo?" zvedl trochu hlas Sam, když se Dean vrátil domů úplně našrot a vyprávěl nějaký kraviny o kreténským kastrolu nebo čem.

"Nech mě bejt, Sammy!" Sesunul se k zemi, máchal kolem sebe rukama jako ryba na suchu, shodil na sebe několik věcí z okolních skříněk a dal při tom svému bráchovi pěknou facku.

"Deane, uklidni se! Táta spí a jestli sem přijde, tak-" Ani to nestihl doříct, jelikož ho najednou oslepila zář hlavního světla na chodbě.

"Co se to tu děje, vy dva," řekl John chraplavým, rozespalým a pevným hlasem. Oba bratři se zarazili a zděšeně se podívali na muže stojícího nad nimi jako sup kroužící nad svou kořistí. Už dávno nebyli malí kluci, ale i přesto z něj měli strach. Tak nějak to v nich zůstalo ještě z dětství.

"Řekne mi někdo, co se to tu kurva děje??!!" zakřičel muž a Sam se intuitivně, vystrašeně posunul o kousek dál.

Mlčeli.

"Takže nic?" Nadechl se zhluboka John a zvedl pravou ruku.

"Ne, tohle znova ne. Ne, když za to můžu jenom já," říkal si Dean v hlavě a s těmito slovy se začínal pomalu zvedat ze země mezi jeho otce a Sama.

"Copak, Deane? Už máš konečně koule na to, aby ses mi postavil?"

"Nebudeš mlátit Sammyho, když nic neudělal," řekl Dean sebevědomě a narovnal se v zádech, aby vypadal a hlavně se cítil větší.

Sam vše pozoroval ze země a čekal, co se bude dít dál. Chtěl do toho nějak vkročit, ale věděl, ze by tím všechno jenom zhoršil. Už to tu párkrát bylo a vždycky to dopadlo úplně stejně.

Stáli naproti sobě a každou přibývající sekundou, kdy se Dean koukal svému otci do rozpálených očí, tím více ztrácel sebevědomí.

"Já..." hlesl skoro neslyšně Dean a bezmocně vydechl. "Tati, pros-!"

Rána. Johnova ruka rázem přistála na Deanově tváři a donutila ho skácet se k zemi.

"Tak ty sis fakt myslel, že se můžeš stavět nade mě? Nade mě?! Vážně?!" Klekl si na zem k Deanovi a dal mu jednu pěstí.

"Tohle si už nikdy nedovolíš ty parchante namyšlenej."

✴✴✴✴✴

"Dneska ne, díky," odmítl Cas nepříčetně od Meg kafe a koukal se před sebe do prázdna. Bylo hrozně brzo ráno a Cas skoro celou noc probděl. Do hlavy i do srdce se mu totiž zamotal Dean a ani za nic na světě ho odtud nedokázal dostat.

Meg se smutně pousmála a sedla si naproti němu ke stolu. "Tak co se děje?"

"Co? Nic se neděje..."

"Nelži mi, Castieli. Známe se už od dětství a poznám, když něco není v pořádku."

Cas se nadechl a zase vydechl. Věřil Meg a byl si jistý, že by mu pomohla, jenomže... věděl vůbec, s čím chce pomoci?

"Meg... Já..." Odmlčel se a podíval se Meg do očí. "Já jsem se zamiloval... asi."

Blondýnka se radostí ze široka usmála. "Proboha, gratuluju, Casie! A kdo je ta šťastná? Jane?"