Začalo to sázkou • destiel

10. Napětí

❤❤❤❤

Castiel přiběhl k zastávce autobusu. Dean mu kdysi řekl, že bydlí s bráchou a tátou na Novakově ulici, což Deanovi přišlo děsně vtipné vzhledem k tomu, že Castiel byl Novak.

"Jedete na Novakovu?!" křikl nervózně na řidiče hned, jak se otevřely dveře a naskytla se mu tak příležitost. Postarší pán se zarazil, ale několikrát kývl hlavou na souhlas, načež Castiel bleskurychle nastoupil. Teď byl vážně rád, že ho Meg donutila si pořídit tu kartu na autobus a nemusel se trápit jízdenkami nebo jet na černo.

Autobus byl naštěstí vcelku prázdný. Většina lidí už totiž byla v zaměstnání nebo ve školách a tak se jen sem tam objevil nějaký ten senior nebo maminka s dítětem. Cas si sedl úplně dozadu k oknu a sledoval nádhernou podzimní přírodu všude kolem.

Netušil, jestli vůbec dělá dobře, když se takhle "ulil" ze školy. Nikdy nic takového neudělal, nikdy ho to ani nenapadlo a teď bez rozmyšlení nasedl na první autobus a jel ke klukovi, který ho nesnáší, přičemž on je do něj beznadějně zamilovaný.

Venku se začínalo zatahovat. Velké, těžké, tmavé mraky se sdružovaly a tvořily na nebi obrovský temně modrý závoj. Casovi přišlo, jakoby se ho dokonce i příroda pokoušela varovat, ať tam nejezdí.

Když vystoupil z autobusu ven, nejenže už dávno pršelo a deště místo ustávání spíše přibývalo, taky neměl sebemenší ponětí, ve kterém domě může Dean bydlet.

Rozhlédl se po okolí a už už chtěl začít po kapsách mobil, aby mohl zavolat Samovi, když tu najednou si všiml Impaly blyštící se pod kapkami těžkého deště.

"Proboha, děkuju," vzdechl šťastně do prázdna Castiel a vyběhl k šedému domu. Na to, že v něm měl žít Dean Winchester, byl až přespříliš obyčejný a nudný.

Castiel se zastavil před vchodovými dveřmi a zarazil se. Co mu vůbec řekne? "Tvůj mladší brácha, kterýho jsem v životě neviděl, mě za tebou poslal, abych ti zkontroloval rány ani nevím z čeho?" Možná by se fakt měl vrátit, vykašlat se na něj a jet v klidu do školy... Jenže moc dobře věděl, že moc "v klidu" by to nebylo.

Popošel ke dveřím o něco blíž s dešťovými kapkami stékajícími po jeho tmavých vlasech rovnou do obličeje a znemožňujícími mu jasně vidět před sebe. Natáhl ruku ke zvonku se jménem "Winchester" a krátce zazvonil. Strach a tlukot srdce nabývaly každou vteřinou, co koukal před sebe a čekal, co se asi bude dít dál. Možná ho teď vzbudil a naštval. Možná ho spatřil za oknem a neotevře mu. Možná ty rány byly tak špatný, že tam omdlel. Nebo možná...

Nemohl to vydržet. Když se ani po deseti minutách a několika dalších zazvoněních dveře stále neotvíraly, rozhodl se tam dostat nějak jinak.

Přišel si jako největší idiot, když zjistil, že mu tam Sam nechal odemčeno a celou dobu stačilo jen zatáhnout za kliku a vejít dovnitř.

"Deane?" šeptl tiše z chodby a sundal si promočené boty. Žádná odpověď na jeho oslovení však nepřišla.

"Deane?" zkusil to tentokrát Castiel o něco hlasitěji a vkročil do obývacího pokoje. Byl prostorný, uklizený, krásně zařízený, ale přesto trochu ponurý. Jako by v něm lidé doslova jen přežívali a neradovali se, nepovídali si spolu, nebyli šťastní.

Cas znovu řekl Deanovo jméno do prázdna a vykročil k otevřeným dveřím hned vedle obří pohovky.

Na posteli v pokoji ležel Dean. Vypadal hrozně. Jeho rány se přes noc zabarvily ještě víc než byly předtím, i přestože se Sam snažil ze všech sil mu to chladit a mazat vším možným, co měli doma.