FNAF 3 - Jsi to ty?

Tohle je divné...

Všude byla tma. Všude kolem mě. Byla i ve mně? Byl jsem tu vždycky? Ne, ne, to rozhodně ne. Tak jak jsem se sem dostal? Co se stalo? Já… on…?
…my…? Byl jsem zmatený. Podíval jsem se na svojí ruku. Žlutá? Zelená? V té tmě to skoro nešlo poznat. Jsem tohle já? Ne, tohle je špatně. Pamatoval bych si, kdybych byl žlutý. …Fialová…? Můžu se hýbat? Zkusil jsem se postavit. Něco se utrhlo. Nějaká látka? Pohnul jsem svojí rukou. Ten tvar… To nejsem já! Koukal jsem se na žlutou/nazelenalou ruku, jednotlivé díly nějakého kostýmu. Něco pod ním tahalo. V mezeře jsem zahlédl něco tmavě červeného, nebo hnědého. Jsem TOHLE já? Zkusil jsem pohnout rukou, ale tentokrát jsem se nesnažil pohnout tou žlutou, ale tou zvláštní, která byla pod ní. Najednou jsem ucítil strašnou bolest. Na všech částech mého těla. Malé kousky kovu byly provrtané mým tělem. Do očí mi vhrkly slzy. Tak moc to bolelo. Ale nemělo by. Lidské tělo… když člověk umře, tělo přestane fungovat. Žádnou bolest bych vnímat neměl. Ale vnímal, a byla na hranici nesnesitelnosti. Zkusil jsem zavřít oči. Strašně moc jsem chtěl, aby ta bolest zmizela. A pak byla najednou pryč. Už jsem necítil žádnou bolest! Ale nemohl jsem cítit ani nic jiného. Ani svoje ruce, nohy nebo cokoliv jiného. Když jsem otevřel oči s hrůzou jsem zjistil, že se koukám sám na sebe; na kostým zeleného králíka. Na některých místech byl roztrhaný, a pod srstí a kovem byly vidět části těla. Na pár místech jsem uviděl látku nasáklou dávno uschlou krví. Přiblížil jsem se. Na jednom místě šlo poznat, že původní barva látky byla fialová. Ale jak to, že jsem SE viděl? Snažil jsem se na to přijít a přitom jsem se nevědomky dotkl ruky robota. Najednou jsem byl zas v sobě. Bolest jsem cítil pořád, ale už spíš jenom jako připomínku toho, co se mi stalo. Pomalu jsem přešel celou místnost. I když to byly jenom tři kroky. Zastavil jsem se u stěny. Měla by jít odsunout. Ale jak jsem to věděl, to jsem nevěděl. Odsunul jsem falešnou stěnu, a otevřel se mi pohled na matně osvětlenou chodbu. Stěny byly do půli pokryté zelenými dlaždicemi, stejně jako podlaha. Strop byl natřený podobnou zelenou. Když jsem se znova podíval na ruku robota zjistil jsem, že sem barevně zapadám. Jako bych byl nějaká atrakce. Před sebou jsem viděl dveře, nad kterými bylo napsáno EXIT. Trhaně jsem k nim došel, a zatáhl jsem za kliku. Zamčeno. Rozhlédl jsem se a rozhodl se, že prozkoumávání počká. Vlezl jsem zpátky do temné místnosti. Sedl jsem si a snažil jsem se si vzpomenout, na cokoliv.