FNAF 3 - Jsi to ty?

Leknutí

„G-Gito, Ty mě vidíš?” Stále na mě němě zírala. Pak rychle vztala a došla až ke mně. Chtěla mě obejmout, ale její ruce mnou prošly. Natáhl jsem k ní ruku. Ona natáhla svou. Zastavili jsme se přesně ve chvíli, kdy bychom se dotkli. Téměř jsem cítil teplo z její ruky.  Pak konečně promluvila: „Vincente, jsi to vážně ty? Co se ti to stalo?” Slzy jí tekly po tvářích, jak se na mě nevěřícně a smutně koukala. „Ty jsi… teda... jak je možné, že tě vidím? Musím mít halucinace.” Pak se podívala na kostým. Smutně se usmála. „Jsou volné?” Věděl jsem, o kom mluví. „Snad… od té chvíle, co jsem se probral jsem se neviděl…” v očích jsem měl taky slzy. Chtěl jsem tu s ní zůstat navždy, jako její společník. Jako její přítel. Ale nebylo mi přáno. Gita se pořád koukala na mě, ale najednou začala blikat červená světla. Viděl jsem, že se Gitě zavírají oči. No jo, vždyť tu nemá žádný kyslík! Chtěl jsem se vrátit do svého kostýmu, ale Gita znovu otevřela oči a prosebně se na mě podívala. „Prosím… neodcházej.” Ale musel jsem, jinak by se tu udusila. Dotkl jsem se svého kostýmu, ale zůstal jsem na místě! Místo toho, abych se převtělil zpátky do Springtrapa, zůstal jsem venku, jako duch bez žádného těla. Jak to?!? Viděl jsem, že Gita znovu pootevřela oči. „Vyresetuj ventilace, nemáš tu žádný kyslík!” zavolal jsem na ní, ale nebyl jsem si jistý, jestli mě slyšela. Chvíli nevěřícně koukala někam za mě. Pak se neohrabaně otočila a vytáhla příslušný tablet. Zase se jí začaly zavírat oči, a ruka jí spadla na monitor. Naštěstí na správnou ikonu. Po chvíli jsem uslyšel, jak se někde zvedá zátaras ve ventilaci a Gita hned začala dýchat klidněji. Po chvíli znovu otevřela oči a podívala se na mě. V očích se jí zračil údiv. „Jsi v pořádku?” zeptal jsem se jí. Ještě chvíli se skoro nepřítomně koukala někam za mě. Pak řekla: „Kdo to byl?” zmateně jsem se na ní podíval. „Kdo byl kdo? Někoho jsi tu viděla?” „Asi ne… , měla jsem pocit, že jsem viděla nějaký stín, nebo tmavou postavu, jak se dostává do tvého kostýmu, ale asi to byl jenom nějaký přelud.” Podívala se na hodinky. „Hehe, asi už bych měla jít. Příjdou i zítra. Zatím to tu prosím tě nějak vydrž.” S tím jsem se vrátil do svého kostýmu, hodně zmatený a trochu rozrušený. Je možné, že viděla Williama? Co by TEN dělal v mém kostýmu? No, určitě nic dobrého. Zvedl jsem se ze země. Mé pravé tělo, které bylo uvězněno pod tím kovovým, mě bolelo víc než jindy. Když jsem se ujistil, že je Gita pryč, znovu jsem se důkladně podíval do zaprášeného a umazaného okna. Nic nenormálního jsem ale nezpozoroval. Pokrčil jsem rameny a vydal jsem se do své tajné místnosti. Když jsem konečně seděl v přívětivé tmě, chtěl jsem se jenom vyspat. Těsně předtím, než se mi ale zavřely oči jsem si všiml, že se mi hýbou prsty u levé ruky, ačkoliv jsem s nimi nehýbal.