Normální text - hororová atrakce
Podtržený text - temná místnost
Probral jsem se. Cítil jsem se otupělý. Nic jsem nevnímal, všechno mi bylo ukradené. Mělo ještě vůbec něco smysl? Pokusil jsem se napravit svou chybu, ale nepomohlo to. Ti, kteří měli být dávno pryč tu stále byli, a já jsem byl zamčený na jednom místě jako věc bez duše, zřejmě zničená pod možnost opravy či funkčnosti. Chtěl jsem tu zůstat sedět dokud neupadnu do dalšího milosrdného bezesného spánku.
Pak jsem se ale trhavě zvedl. Ne. Ten KOSTÝM se zvedl! Já jsem nic nedělal. Robot se zvedl a téměř blaženě protáhl se. Pak jsem v hlavě uslyšel JEHO hlas. „Ach, ani se nepamatuju, kdy jsem měl pořádné tělo!” Spanikařil jsem. William?!? Jak je to možné?!? Vždyť se nemůže jenom tak převtělit do čeho chce, nebo ano??? Pak jsem si vzpomněl na to, jak se Gita zatvářila tak nevěřícně, když se koukala na můj kostým, zatím co se snažila otevřít ventilaci. On tam byl! Ve Springtrapovi! Ale pokud on ovládal kostým, co jsem ovládal já? V tu chvíli jsem ucítil tu příšernou bolest. Tělo. Snažil jsem se nevykřiknout.
Měl jsem pocit, že vidím dvě místa najednou. Viděl jsem místnost, ve které jsem se nacházel, kostým, který teď ovládal tenhle stín, který se mě tak dlouho držel, způsoboval mi nepříjemnosti a mátl mě za bod příčetnosti. Zároveň jsem ale viděl nějaké temné místo, kde nebylo nic kromě NĚJ. William stál uprostřed místnosti a protahoval se. Nebyl ale černý jako stín. Byl šedý, jeho oči stále černé s bílými panenkami, které ale zářily daleko jasněji než jindy, možná chtivostí. I já jsem tu byl já, bez kostýmu a jizev, které způsobil, stejný jako kdysi, než mě do toho kostýmu zahnaly. Když si mě všiml, úsměv se mu protáhl do děsivé grimasy. „Takže jsi konečně našel cestu zpátky sem?” nechápavě jsem se na něj podíval. Už jsem měl plné zuby toho, jak mi vždycky položil nějakou otázku jako samozřejmost a pak se divil, když jsem ho nechápal.
Mezitím se William ovládajíc Springtrapa vydal je dveřím. Cítil jsem všechny springlocky. Všechny mi působily mučivou bolest. Snažil jsem se zadržet slzy, ale stejně jsem cítil, jak mi vlhnou tváře. Měl jsem zaťaté pěsti a celý jsem se třásl. Bolestí a vzteky. „Jak si dovoluješ mi ukrást tělo! Co jsem ti kdy udělal?!?” Než jsem ale stačil pokračovat William zpustil: „Ty to ještě pořád nechápeš?” Vyšel ven a na chodbě se rozběhl ke kanceláři. Bolest se znásobila. Klekl jsem si a tiskl jsem si ruce na nohy v naději, že zmírním bolest. „Jenom ti oplácím to, co jsi udělal ty mně!”
ČTEŠ
FNAF 3 - Jsi to ty?
Fanfiction!!!POZOR!!! Obsahuje temné myšlenky, násilí Pokračování FNAF - Spíše povídka (Ne po špatném konci) Vincent se probírá na neznámém místě. Kde je? Co se dělo předtím, než se sem dostal? A proč je uvězněný v kostýmu nějakého králíka?
