Dívej se dopředu

První den na nové škole

Čau lidi jmenuju se Jirka a žiju celkem normální život středoškoláka, ale přece jenom je v něčem zvláštní...

Nikdy nevím jak začít což je můj celoživotní problém. Vždycky pro mě byl problém někoho oslovit ale když už jsem překonal prvotní strach, tak jsem se celkem rozjel, až jsem dostal v první třídě tři poznámky za mluvení v hodině ( jo já vím jsem celkem rebel),  ale to jsem se dostal úplně do jiného období, než o kterém se s vámi chci podělit. 

Chtěl bych se s vámi konkrétně podělit o mé dosavadní roky strávené jako student gymnázia. No začnu nejprve trochu smutně a to tím, že mi přesně tři dny před nástupem na školu umřel děda. Což mi úplně změnilo život. Jelikož jsem po něm přebral farmu v Beskydech, na kterou jsem jezdil už jako malý capart a pomáhal mu se senem a pasením ovcí. Rozhodli jsme se tedy s Taťkou a bráchou, že se o farmu postaráme a budeme tam dojíždět každý víkend a přes týden se o ovce postará náš soused. Dále jsme si vzali k nám do města Johna. Abych to upřesnil Borderku, strašně poslušného psa, který mi přirostl k srdci, hned jak ho taťka první den přivezl dědovi. 
Takže k povinnostem na gymplu přibyly dennodenní procházky se psem a jezdění o víkendu na farmu. 

A teď bych vám vlastně něco mohl říct o prvním dnu ve škole. Takže klasika den předem mi napsaly moje spolužačky ze základky, které se mnou měly sdílet třídu i na gymplu, jestli si s nimi nesednu do jedné lavice. No řeknu vám neřešitelný problém. Rozhodování jako, když mi bylo pět a mamka mi chtěla koupit zmrzlinu, po pětiminutovém vybírání jsem si stejně nevybral a musela za mě rozhodnout Mamka. Když si sednu s jednou, tak naštvu druhou a naopak. Napsal jsem jim teda, že uvidíme ráno a modlil se, aby se to nějak vyřešilo. Naštěstí mě to něco, k čemu jsem se modlil, vyslyšelo. Po ranním příchodu do nové třídy a letmém ,,zchecknutí" mých nových spolužáků a třídy jako celku, jsem zjistil že máme řadu lavic, kde jsou lavice spojené po dvou takže dohromady sedí čtyři lidé. Takže jsem si sedl mezi ně a začal přemýšlet nad tím co tu vlastně dělám. Z mého rozjímání mě přerušil nejspíš můj budoucí spolužák, který vešel do třídy a  začal se hlasitě ptát jestli je správně ve třídě 1.D, a že je tu dneska poprvé, a že se tu tím pádem nevyzná. Asi přehlédnul velkou ceduli 1.D vedle třídy. To je v háji pomyslel jsem si. Dle pohledu všech okolo jsem pochopil, že nejsem jediný, kdo si myslí, že je lehce někde jinde. V tom se ke mně přiblížila nenápadně  z pravé strany moje kámoška Kačí a zašeptala mi:,,to je retard." No je, pomyslel jsem si, ale dál už jsem to neřešil, protože do třídy vstoupila naše nová třídní a začala pronášet motivační řeč, kterou jsem moc neposlouchal. Jediné co jsem postřehl bylo to, že se musíme učit, abychom vydělali dostatek peněz. No takže možná jsem mimo já a místo do třídy přišel do kariérní poradny. Pak začala vyvolávat jednotlivé žáky a já čekal na to, kdy budu mít tu čest se představit před celou třídou. Nesnáším takové chvíle, kdy musím mluvit před lidmi, které neznám. No jsem poslední v abecedě, takže zase jsem ten speciál, co to uzavírá. Pecka. Po představení všem ostatním, jsem si sedl a otočil se na mě jeden kluk a představil se:,, čau já jsem Ondra, taky tak rád běháš?" Nevěděl jsem co mám odpovědět na jeho sportovní otázku a letmo si vzpomněl na ranní sprint do školy, jako vždy jsem nestíhal. Tak jsem odvětil, že jo. V tom si nás učitelka začala volat k podepisování různých lejster a já si přišel jak na úřadě. V čemž mě podpořil Ondra slovy, že mu to přijde jako přílišná byrokracie. Dobře Jirko, tady jsi na gymplu, tady se takové cizí slova jako byrokracie asi používají často a hledal jsem překlad tohoto slova v googlu. No a pak přišla ta mnohem zajímavější část a to návštěva jídelny. Myslím si, že se mi tu bude třeba i líbit. A už dokonce vím, aji kam se budu vždycky těšit. No potom už nás naštěstí propustili a já se začal, celkem unaven, pomalým krokem šourat domů za doprovodu mé kamarádky Anni…