Dívej se dopředu

Adapťák

Takže první den školy jsem si nějak odbyl a teď ty příjemné věci. Hned zkraje září jsme jeli na adapťák. Prej seznámit se. Což se v konečném výsledku docela povedlo. Zjistil jsem, že ten retard z prvního dne, co neumí poznat nápis 1.D,se jmenuje Africo a stane se jedním z mých nejlepších kamarádů. Ale hezky popořadě...

První den ve škole jsem zjistil, že nás je osm kluků ve třídě. To znamená, že počkám a sednu si do autobusu, směr adapťák, s tím kdo na mě zbyde. Hádejte kdo zbyl. Jak jistě tušíte zbyl na mě v té době ještě retard Africo. No tak to se asi moc nepobavíme cestou, přemítal jsem, když jsem dával bágl do úložného prostoru. Tichá voda břehy mele, řekl jsem si a usedl vedle Africa. Překvapivě cesta ubíhala úplně jiným způsobem a já zjistil, že Afri je úplně v klidu týpek a začal jsem pomalu litovat toho, že jsem ho nazval retardem.,,Nesuď knihu podle obalu," říkali mi vždy. Teda tady by se to pořekadlo mělo trochu změnit na: ,, nesuď knihu podle prvního dne ve škole," ale to je detail. Takže jak už jsem řekl cesta probíhala normálním rozhovorem o holkách, takže jsem si ani nevšiml, že jsme dorazili na místo. Přivítal nás tělocvikář slovy, že prej se máme rozdělit do pětičlenných skupin, tak aby v žádné skupině nebyly dva lidi ze stejné školy a rovnoměrně kluci a holky. To bylo pro můj mozek trošku náročné, ale postavili se ke mně čtyři holky a bylo mi oznámeno, že jdu s nimi, takže na parádu. Po rozdělení jsme vyrazili na cestu plnou stanovišť směr kemp. Zkusil jsem říct svých pár lacinejch vtípků, co mám v záloze, aby řeč nestála a všichni se smáli, tak to asi zabralo. Možná jsem si získal přezdívku retard v oblacích 2, protože nevím jestli se smáli obsahu, nebo tomu jaký jsem tydýt. Na stanovištích jsme dělali věci typu lukostřelba, to jsem se cítil jako Vinnetou v dobách své největší slávy, který na svůj um hodlá sbalit Ribannu, nebo chůze na chůdách, ale to mi celkem šlo, protože jsem si u dědy na farmě, jednou ukradl dvě tyčky a vyrobil si chůdy a chodil na nich, tak dlouho dokud mi to nešlo. Horší bylo třeba počítání příkladů, ale to radši nebudu ani komentovat. No dělal jsem, že tam nejsem a radši pozoroval přírodu okolo. No co vám budu povídat, došli jsme do kempu natěšení jako Sáblíková na nové brusle a ubytovali se v chatkách. Já skončil v chatce s Africem, modrým běžcem Ondrou a Martinem. No a protože jsem zaváhal a ti dva degeši Martin a Ondra si zabrali rozdělené postele dole, spal jsem s Afrim na horním patře, kde byli dvě matrace vedle sebe, takže taková manželská postel. Taky proto jsem Africovi hned vysvětlil, že pokud se na něho budu v noci sápat není to mým chtíčem, dříve dokázáno rozhovorem v autobuse o holkách, ale tím, že sem tam bývám náměsíčný. Moje náměsíčnost nestojí moc za řeč, párkrát jsem se probudil pět metrů vedle postele, sem tam kecám ze spaní, ale žádné noční výlety po městě se nikdy nekonaly.

Tak jsme tam tak seděli a snažili se vést plynulý rozhovor a pomalu jsme začali tušit, že ty čtyři roky budou fakt sranda. A není to způsobeno jenom Ondřejovým běháním a nekonečných rozhovorech o tomto hobby. V tom se někdo zeptal jestli víme kolik je hodin. No bylo dvanáct a my ve dvanáct měli být na obědě. Tak aspoň jsme Ondrovi ukázali, že taky umíme běhat. No a bohužel i klikovat. Jako trest našeho pozdního příchodu.

Po obědě jsem se vydal mezi posledníma zpět směr naše chata a říkal jsem si, že když už jsem se tu přijel adaptovat mohl bych se s někým seznámit. No a zrovna vedle naší chaty byla chata čtyř upištěných holek včetně Anni. A shodou okolností bylo otevřené okno. Tak jsem se do něho naklonil nasadil úsměv zákazníka McDonaldu a chtěl si objednat dva cheese. Na stole u okna seděla jedna spolužačka a místo burgeru mi přišel v odpověď pouze pisklavý smích. Tak jsem se na seznamování vykašlal a ulehl do postele.

K večeru jsme hráli fakt super hru. Měli jsme zavázané oči a poslouchali příběh a dělali u toho různé vjemové úkoly. Najednou přišel úkol chytněte souseda vedle sebe za ruku a než jsem stihl cokoliv udělat, už mě drželi celkem dvě ruce, každá z jedné strany. Taková polygamie. No nakonec mě s jednou rukou odpojili a zbyli jsme jenom dva. No začal jsem se děsit, protože na ženění jsem ještě mladý, ale další úkol naštěstí byl, že si máme něco napsat do dlaně, tak tedy budiž. Napsal jsem ,, ahoj," a v odpověď mi přišlo něco nerozeznatelné. Potom jsme dostali úkol, že máme něco společně vymodelovat z hlíny, no řeknu vám zapotil jsem se jako sněhulák v sauně a výsledek připomínal něco mezi kouli a šiškou. A poslední aktivita zněla stoupněte si a zkuste dotekem poznat, kdo je váš soused. No jelikož jsem znal ze třídy pouze pět lidí, tak jsem to neuhodl, jediné co jsem věděl bylo to, že to je holka, ale to už jsem věděl v době, když jsme se drželi za ruce. No a to nejlepší nakonec. Prej zatančete si na hudbu. Chtěl jsem se blýsknout svým skvělým ploužákem, ale spíš to připomínalo medvěda chytajícího lososy. Pak jsme si sundali šátky a zjistili, kdo vedle nás sedí. Hádejte koho jsem měl po pravici. Nebyl to nikdo jiný, než dříve zmiňovaná prodavačka z McDonaldu. Šel jsem spát celkem unaven.

Druhý den odpoledne nás svolali a řekli nám, že máme 2 minuty na sbalení toho co budeme potřebovat v příštích pár hodinách. Já velký fanda filmů o přežití jsem vzal věci na dva dny. No jsem rád, že aspoň ten spacák jsem v chatce nechal, protože bych ho tahal úplně zbytečně. Hráli jsme totiž jednu hru, v které šlo o to v družstvu jít a plnit úkoly a za každou chybu se sebrala končetina, takže dotyčný musel buď skákat po jedné noze nebo nemohl používat ruku. Naneštěstí jsme první obětí určili Štěpána, který přišel o nohu a o asi sto metrů dál nám došlo, že jsme měli vybrat tu nejlehčí holku. No bohužel se ukázalo, že je Štěpán po operaci kolen a zátěž by nezvládl, tak jsme mohli vyměnit člověka, který přišel o nohu, tak jsme vybrali Kaču( dříve nazvaná jako prodavačka v McDonaldu) a já se jí ujal a nesl ji celou cestu, což bylo fajn, protože mám strašně rád výzvy a tohle byla jedna z nich. No po pěti hodinách jsme došli do cíle někteří s jednou nohou, někteří bez ruk. Myslím, že jsme všichni byli rádi, že jsme rádi. No vypadali jsme fakt vtipně. Večer jsme seděli u ohně a já dostal masáž od Kači. Prej kvůli toho, že mě musí bolet záda z toho jak jsem ji celou dobu nesl. No což nestěžoval jsem si. U ohně jsme taky zpívali, v mém podání docela falešně a hlučně, ale tak co mám radost ze života no ne. Sice na druhý den nám bylo řečeno, že zmizely všechny zvířata z okolí, ale dělal jsem, že nevím o čem mluví. Však ten zpěv nemohl být zas tak strašný. Přece jsem v první třídě chodil do zpěvu.

Poslední třetí den jsme hráli hru, kdy jsme běhali po lese jak veverky a sbírali ostrovy, zboží atak. Prej zámořské objevy se to jmenovalo. Říkám přišel jsem si spíš jak zmatený orientační běžec. Ale jinak mě hra bavila neříkám nic, ale bylo mi smutno, že už adapťák tímto končí. No smutný jsem z toho byl jak Greenpeace aktivista na dálnici, ale co se dá dělat není to poslední akce tohoto typu, ale to zas někdy jindy...