Dívej se dopředu

Výlet za všechny prachy

To jednou přišla naše paní třídní s nápadem, že bychom mohli jet na výlet do zahraničí a to konkrétně do severní Francie a států Beneluxu. Myslím, že debatu o tom kdy, kde, proč, jak, za kolik a s kým můžu vynechat a rovnou se přesunu k samotnému výletu. 

Co se týče cesty seděl jsem zase s Africem a moje největší zábava během cesty byla sledovat ho jak spí a neopírá se opěradla, takže v podstatě luftoval ve vzduchu. 

Do Štrasburku jsme přijeli ráno prošli si město a jeli do Mét, kde jsme se ubytovali a s Afrim jsme se dohodli na tom, že ráno půjdem běhat, samozřejmě tak aby o tom učitelka nevěděla. Fakt skvělý nápad řeknu vám. 

Když jsme se ráno, teda asi na pátý budík probudili, šli jsme běhat. Bylo  krásné ráno, běželi jsme kolem řeky a vlnky jenom šplouchaly. Když jsme doběhli do bodu A otočili jsme to s tím, že poběžíme zpátky. Všechno probíhalo v naprosté pohodě, až na záblesk kdesi v dáli. Přece to bylo někde daleko, tak jsme tomu nepřikládali větší význam. Dnes už vím, že se jako rosničky na nově neuživíme, protože o dvě stě metrů dál začalo totálně lít jako z konve a bůh si nás fotografoval, proto jsme raději zalezli pod most a čekali. 

Když přestalo pršet, přiběhli jsme na ubytko totálně promočení, ale za to o jeden zážitek těžší. Dementem se člověk musí narodit a příště si beru na výlety dvoje boty. Pro jistotu kdyby nás zase napadly takové nápady.

Já  známý ,,low cost" cestovatel jsem se hned po prvním dni rozhodl, že bagety z Kerfu jsou moc nóbl na jídlo, a proto jsem si pořídil kečup a začal jsem jíst rohlíky se šunkou sýrem a kečupem. Zprvu se mi všichni smáli, že nechápou jak to můžu jíst, ale vzápětí mě požádali o ochutnávku a už mi moje jídlo nevrátili. Takže jsem živil celý autobus

Další dny jsme byli v Bruselu, kde se mi moc nelíbilo, ale čokoláda a hranolky tam jsou fakt dobré. V Lucemburku se nic zásadního nedělo a to samé musím říct o Antverpách. 

Ta nejlepší zábava začala teprve v Amsterdamu. Po příjezdu jsme jeli loďkou na nějakém kanále, takže chvilka na spaní, protože mě to moc nebavilo a pak jsme šli do nějaké prodejny diamantů, kde si naše třídní pořídila hodinky s diamantem. Podezříval jsem jí, že jsme tam šli stejně jenom kvůli toho, aby si je mohla koupit.

Potom jsme dostali rozchod a vytvořili jsme skupinku o složení: Páťa, Míša, Klárka, Africo, Ondra a já. První co jsme udělali bylo to, že jsme si šli nakoupit jídlo, abychom měli co jíst při cestě zpátky domů. Co udělal Jirka? No nic jiného než,  že si koupil věci za 17 eur a následně u pokladny vytasil kartu s tím, že by chtěl zaplatit. No a co se nestalo. Kudrnatý afroameričan u pokladny mi sdělil, že karty neberou. V tom se mi na čele začaly objevovat první kapičky potu. Nervozita stoupala do bodu varu a já se snažil  působit jako duševně vyrovnaný člověk, ale místo toho jsem musel vypadat jako dítě, které se právě snaží něco pronést bez placení. Co nejvíce vyrovnaně jsem se snažil vydolovat z kapsy peněženku a doufal jsem, že se tam zázrakem objeví dvaceti eurovka. Dámy a pánové zázraky se dějí a při otevření peněženky jsem shledal, že tam dvaceti eurovka opravdu je, takže jsem zaplatil a celý zpocený vyšel z nákupáku. 

Poté jsme se rozhodli, že bychom se mohli jít někde najíst a zakončit, tak náš výlet po krásách Beneluxu. Procházeli jsme se uličkami Amsterdamu a dívali se na menu restaurací, ale všude to stálo tolik, že jsme nevěděli jestli není v ceně celá restaurace, tak jsme šli vždycky dál. Najednou se nám do cesty postavil Turek pochybného vzhledu a začal na nás něco drmolit turecky. Po půl minutě monologu jsme zjistili, že to není turečtina nýbrž nizozemština a vysvětlili jsme mu, že nejsme zdejší. Když to konečně pochopil vysvětlil nám, že mají prázdnou restauraci, a že nám dají každému pizzu a nápoj za přijatelnou cenu 8 eur. Ještě jsem se ho zeptal jestli se dá platit kartou a dozvěděl jsem se že jo, tak nám nebránilo nic v tom vstoupit dovnitř. Vešli jsme, sedli jsme si a přiběhl k nám další Turek s tím co si objednáme. Řekli jsme mu, co jsme si vybrali a začali se bavit. Rozhovor najednou přerušilo broušení nožů z otevřené kuchyně a my se začali navzájem strašit, že nás schválně nalákali a teď nás zabíjí a sní. To nevydržela Míša a řekla nám, ať jsme ticho, že teď se bojí dokonce jít na záchod. Řekl jsem, že udělám průzkum  a vydal jsem se do druhého patra na záchod. Při představě, že se odpojují od skupiny a za každým rohem na mě může čekat turek s nožem, se mi nešlo dvakrát nejlíp, ale překonal jsem strach a zkontroloval jsem, že jsou toalety bezpečné. Poté si odskočila Páťa a jako doprovod si vzala Africa. Míša radši ani nešla. Následně nám konečně donesli jídlo a my si začali plnit žaludky. S jídlem nás přešli veškeré obavy. Sice Ondra chtěl zavtipkovat, že je třeba to jídlo otrávené, ale my ho neposlouchali a jedli jsme dál. Nakonec přišlo na placení a jelikož jsem jim dopředu říkal, že chci platit kartou, tak mě docela překvapilo, že Turek máchající s účtenkou v ruce po mně požaduje cash. Vysypal jsem tedy peněženku vzhůru nohama půjčil si od Míši dvě eura a zaplatil. Nakonec jsme se s těmi Turky i vyfotili ať máme na co vzpomínat. Potom jsme šli do přilehlého parku, kde jsme seděli, tlachali o kravinách a užívali si života, pozorujíc světýlka všude dokola. Takže tak skončil výlet doslova za všechny prachy. Ono fakt někdy stojí za to všechno utratit a užít si to na maximum no ne.