Dívej se dopředu

Otočka

Po Silvestru jsem byl tedy zamilovaný jak veverka do šišky a chtěl jsem si tento stav patřičně užívat a doufal jsem, že to je opětovné. S Kačou jsme chodili stále na procházky, i když byla zima jako v Rusku, představil jsem ji rodičům a domluvili jsme se, že bych mohl přijet o víkendu k ní, že prý rodiče nejsou doma. Řekl jsem si proč ne a začal se těšit. A jak to dopadlo? Prostě klasika: film, tortily, povídání a běh na autobus, který mi málem ujel. Tyhle chvíle byly tá světlá stránka našeho vztahu. Bohužel se mi pořád zdálo, že něco není, tak jak má být, protože si ke mně Kača nechtěla sednout v divadle, což mě fakt mrzelo a byly chvíle, kdy se se mnou vůbec nebavila. Vypadalo to jak kdyby se mě bála. Však vím, že Brad Pitt úplně nejsem, ale že bych vypadal až tak hrozně?

No když už jsme u toho divadla, neodpustím si vtipnou historku. Jednou si tak, celá třída, sedí v hledišti, koukáme na herce, jak hrají a najednou paní vedle nás vytáhne mobil, chtějíce si představení vyfotit. No a protože všichni známe Murphyho zákony schválnosti, tak už určitě víte, že měla přednastavený blesk a když zmáčkla spoušť, tak osvítila celé divadlo, načež rychle mobil strhla dolů. Trapas jak cyp. My všichni výbuchy smíchu. Uvaděčka v rozpacích. No a když jsme si mysleli, že po této zkušenosti toho paní zanechá, šeredně jsme se spletli. Po pár minutách, vytáhla svůj přístroj znova a tentokrát nejprve profesionálně vypnula blesk a pak začala natáčet představení. Po pěti minutách za ní přišla uvaděčka a k naší nelibosti ji totálně zdupala. Tímto krokem zkazila veškerou srandu.

Ale zpátky k mým vztahovým problémům. Když jsem se zase jednou hádal s Kačou kvůli toho, že se mnou neseděla v divadle, tak z ní vypadlo, že není na vztah připravená a ať se nezlobím, ale nemůže v tom bohužel pokračovat. Celkem mě to vzalo, taky to bylo týden před lyžákem, na který jsem se vážně těšil. Bylo mi řečeno, že bychom si o tom mohli promluvit další den po škole. Tím jsem chytil malou naději, že by se to dalo nějak spravit. Celý další den jsem se těšil, až skončí škola a doufal jsem, že to spravím. Setkali jsme se před školou a šli naší klasickou cestou kolem řeky směrem do parku. Celou dobu jsme se bavili o normálních věcech, ale nervozita byla cítit ve vzduchu. Když jsme došli do parku sedli jsme si na osudovou lavičku, jako podsedák jsem použil moji učebnici němčiny, aspoň k něčemu je dobrá, a pak mi Kača řekla všechny důvody, proč v tom nemůže pokračovat. Pochopil jsem ji a řekl jí, že ji mám strašně rád, a že se nevzdám a budu o ní bojovat i nadále, a že si na ni počkám. Načež nastalo hrobové ticho, kdy jsme každý přemýšleli nad tím co teď bude. No a nevím jak mě to napadlo, ale dal jsem jí pusu na líčko. Jenom se usmála a řekla mi, že by už měla jít, aby stihla autobus. Trval jsem na tom, že ji doprovodím a vydali jsme se směr zastávka.  Později doma jsem si pouštěl veselé písničky na rozveselení a přemýšlel nad tím jak ten lyžák vlastně dopadne...