Dívej se dopředu

Noví kamarádi

Na adapťáku jsem se neseznámil úplně se všemi, takže seznámení s ostatními lidmi ze třídy na sebe nenechalo dlouho čekat, asi stejně dlouho jako písemka z biologie. Hned den po adapťáku mi napsala jedna nová spolužačka. Její jméno na mě vyskočilo na instagramu,,Páťa," stálo tam. Popravdě jsem ani nezaregistroval, že někoho takového máme ve třídě a podle profilového obrázku na instagramu jsem neuměl rozeznat, kdo to je.  Po pěti minutách ustavičného přemýšlení, jsem na to konečně přišel. Vždyť to je ta vysoká holka s růžovými vlasy a maskáčovým oblečením, co sedí za mnou. Po tomto zjištění, kdy jsem se ujistil, že to není žádný podvod, jsem byl v obraze a konverzace probíhala zvesela dál. Dozvěděl jsem se, že máme pár společných přátel a bydlíme od sebe jenom pár ulic. Tak jsme se domluvili, že spolu půjdem ven se psem a pokecáme si. Šli jsme na takový Kopec za městem a hodnotili naší třídu, nové spolužáky a třídní. ,,Tak mám novou kamarádku," říkal jsem si po 15 kilometrech a  příchodu domů. Byl jsem fakt rád, že po Annče manče je to druhá osoba žijící blízko mého bydliště.

Dále jsem se více začal bavit s Kačou. Což se semlelo trošku politicky. Proč politicky? Protože jsem si jednoho dne napsal o to, jestli neví co bylo za úkol a během pěti minut se naše konverzace stočila k politice a po dalších pěti minutách jsme už tvořili vlastní politickou stranu. Připadal jsem si jako ministr kultury čerstvě po volbách. V dalších pěti minutách, když už jsme vybírali, do jaké politické frakce v evropském parlamentu vstoupíme, jsem radši stočil rozhovor k tomu, jestli se mnou a s afrim nechce jet na kolo. Napsala, že jo a já tedy začal shánět někoho čtvrtého do party. Napadla mě tedy kudrnatá Klára, která po mírném nátlaku a vysvětlení, že vážně nepojedeme někam daleko, taktéž přislíbila účast. ,,Uděláme holkám trochu překvapení a neřekneme jim, kam pojedem," řekl jsem Africovi, který s tím v plné míře souhlasil.

 V den odjezdu se z cyklovýletu kudrnatá Klára vyvlékla jak niť z jehly, tak jsme byli zase tři a odpoledne  jsme vyjeli. Tedy my dva věděli, kam jedeme a Kača neměla páru, kam to jede. Chvílemi to vypadalo, tak že nás shodí z kola za jízdy. No a když to neudělala ona, pokusil se o to aspoň nějaký děda nespokojený se životem, který nás zprdl, že jsme z cesty najeli na chodník, abychom přešli přes přechod, a začal se žduchat s Africem. Brzo pochopil, že to nemá smysl a odešel s nadávkami na jazyku. Naštěstí se nikomu nic nestalo a dojeli jsme k Penny marketu s neporušenou integritou těla a nakoupili jsme si nějaké jídlo. Kača svůj oblíbený makovec, který nedojedla a schovala si ho ke mně, a my s afrim nějaké jiné pečivo. Trošku najezení jsme se vydali směr naše domovy a jelikož jsme si neuvědomili, že je konec září a stmívá se dřív, tak nás zastihla tma. Co si budeme, jet na kole ve tmě a svítit si přitom mobilem není o moc lepší než si nesvítit vůbec, taky se dodnes divím, že až na záchvaty smíchu se nikomu nic nestalo. Po přidání zimy k tomuto stavu má člověk chuť zalézt do první hospody, kterou uvidí a na všechno se vykašlat. O to víc mě překvapila Kača, která k našim organizačním schopnostem neměla žádnou připomínku a jela zvesela dále tma netma zima nezima. 

V pořádku jsme doprovodili Kaču domů a zamířili směr naše domovy. Já ještě doprovodil Africa a jel jsem k cílové destinaci, kde mě přivítala naštvaná mamka, protože jsem zas přijel pozdě. Lehl jsem si do postele a objevil v batohu zbytek Kačinného makovce. Chutnal dobře řeknu vám.