,,Karin! Pospěš si, už takhle nestíháme! " Ozve se netrpělivý hlas mé matky, zatímco scházím schodiště vedoucí do vstupní haly. Už takhle beru schody po dvou, a ona dělá, jako bych se loudala.
,,Jo, vždyť máme ještě pět minut, než by jsme měli vyrazit." Připomenu jí.
Máma měla vždy všechno naplánované do posledního detailu a když to náhodou nešlo podle jejího plánu, byla nervózní a nebyla s ní rozumná řeč.
,,Prostě dělej Karin! " napomene mě a nervózně si začne podupávat.
Pouze nad tím protočím očima a v předsíni si na nohy nazuju obyčejné tenisky.
Mamka mě div nevystrčí ze dveří, následně zamkne a rozejde se k našemu stříbrnému Hyundaii, jež si táta pořídil před půl rokem a je na něj pyšnější snad víc, než byl kdy pyšný na mě.
Sednu si dozadu za spolujezdce, rychle si připnu bezpečnostní pás, a táta za máminých připomínek, že nestíháme vyjede z nájezdové cesty na silnici. S bráchou si vyměníme nic neříkající pohled. Tyhle cesty už oba známe.
,,Klid mami, na letišti máme být až v půl desáté a v bance se nezdržíme dlouhou." Snažím se ji uklidnit, když si všimnu jak nervózně poklepává nehty o palubní desku. Máma vždycky byla hrozný nervák, což mám zřejmě z části po ní. Buďto jsem nervy bez sebe, a nebo, když se projeví moje flegmatická povaha, to neřeším, a nechávám to na vůli boží. prostě ať se to nějak stane. Stejně se věci vždycky nějak vyřeší.
,,Já vím. Jen jsem prostě před cestou vždy nervózní." Přikývne, a táta se na mě podívá do zpětného zrcádka, než pustí rádio. Občas si říkám, co se mu honí hlavou, když mlčí a prázdně zírá před sebe.
Po desetiminutové cestě, kdy jsme už neprohodili ani slovo, táta zaparkuje kousek od banky a vypne motor.
,,Karin, jdeš se mnou?" Zeptá se mě máma, zatímco otvírá dveře od spolujezdce. Lucas hraje na telefonu, takže toho jen sotva teď dostane z auta, ale ani mně se zrovna nechce ven. Tohle je pro mě skvělá příležitost, jak navázat s tátou nějakou konverzaci. Tak moc toužím po jeho pozornosti. Když jsem byla malá, byli jsme si dost blízcí, čím jsem ale starší, tím jeho zájem trávit se mnou čas, nebo se mnou jen mluvit, upadá.
,,Ne, zůstanu tu s tátou, potřebuju s ním něco probrat ohledně školy a-" začnu s úsměvem ale osoba sedící za volantem mě zarazí.
,,Karino, běž s matkou, musím si ještě zařídit jeden hovor do práce."
Aneb když je vám práce milejší, nežli vlastní dcera.
Zároveň je to jediný člověk co mi říká Karino, přestože ví, jak moc to nesnáším. Úsměv mi zmizí z tváře. Táta se na mě ani nepodívá, a dělá, jako bych mu byla úplně ukradená. Podívám se na Lucase sedícího vedle mě. Od obrazovky telefonu pohled nezvedne, teď už je hádám v jiné realitě, kde my nejsme. Taky bych do něčeho takového někdy chtěla. Úplně vypnout, nemyslet na všechny ty nepříjemnosti života, a chvíli si žít v klidu s vědomím, že se nemůže stát nic zlého.
,,Fajn." Vydechnu a s neutrálním výrazem na tváři vylezu z auta.
Tohle není nic nového, co jsem taky mohla čekat? Že se na mě usměje a budeme si povídat o všem možném? Ani náhodou.. Kdykoliv o něj projevím nějaký zájem, naprosto mě zazdí. Nejsem překvapená, a ani zklamaná, na tohle jsem si zvykla, a už to není nic nového.
Ještě si hodím k mamce do kabelky telefon, abych ho někde nevytratila, a po jejím boku vejdu do velké budovy banky. Sleduju bezpečnostní kamery, které tu jsou snad na každém rohu, a dávám pozor, abych do nikoho nenarazila, když se dívám okolo sebe. Často se stává, že jsem duchem mimo a nevnímám věci okolo sebe. Jen bývám trochu jinak mimo, než Lucas. Na rozdíl od jeho bezstarostného stavu, já přemýšlím a vzpomínám.
