Podle všeho Niall v domě není. Už pár hodin jsem v pokoji, Harry je kdo ví kde, a v domě je ticho. Zvednu se z postele, dojdu ke skříni a vytáhnu z ní šedé tepláky a černou mikinu. Díky bohu za Nailla, který mi pořídil normální oblečení. Když si přetahuju šaty přes hlavu, napadne mě, že by se mi hodil ten klíč, který mi Niall slíbil. Rychle se obléknu do pohodlného oblečení a vydechnu. Co teď budu dělat?
Vyjdu z pokoje a seběhnu schody s úmyslem si zapnout televizi. Nevím, zda je Harry u sebe v pokoji, ale zjišťovat to nehodlám. V obýváku si sednu na gauč, natáhnu se pro ovladač, který leží na stolku přede mnou, a televizi zapnu. Hned jako první mi tam vyskočí zprávy. Blonďatá žena mluví o počasí, následně na tabuli ukazují teploty v následujícím týdnu. Do kamery se usmívá, a já se jí ani nedivím, vypadat jako ona, také se budu pouze usmívat. Tahle ženská musí mít dokonalý život. No, asi ne dokonalý, ale špatně se hádám nemá. Vlastně asi každý se má lépe než já. Ne, to také není pravda. Harry měl pravdu v tom, když mi říkal, že bych mohla být zavřená v nějakém sklepě, bez jídla, vody, a šance na život. Popravdě ale nevím, jaké mé vyhlídky na život jsou teď. Opakovala bych se ale, kdybych tady začala spekulovat nad tím, co se se mnou může stát. Nic se zatím nezměnilo.
Sleduju zpomalený záběr, kdy fotbalista trefí gól do brány, a všichni začnou jásat. Hned po počasí je sport. To mě moc nenadchlo, a už vůbec ne fotbal. Sáhnu po ovladači, a přepnu na další program, kde běží nějaká romantika. Taky to není nic moc, ale lepší než fotbal. Celkově mám radši knihy, těch tu ale moc není, a ty co mi Niall pořídil už jsem četla xkrát.
Zrovna když přichází líbačka v dešti, zaslechnu odemykání dveří. To bude Niall. Na jeho příchod nereaguju a sleduju scénu v televizi. Já takovýhle románek asi nikdy nezažiju. Nikdy za mnou nikdo nepoběží v dešti přes celé město, jen aby mi řekl, že mě šíleně miluje a nedokáže beze mě žít. Na druhou stranu, připadám si také trochu jako hlavní postava... unesena, držena zde proti své vůli s agresivním mužem. Nakrčím nos. Tohle je hloupý. Je to jako fikce pro náctileté holky, které by na takovémhle příběhu ujížděly, ale v realitě se nic z toho romantizovat nedá.
Naill vstoupí do místnosti a já k němu vzhlédnu. Vypadá trochu překvapeně, že mě vidí. Asi nečekal, že mě tady najde.
,,Ahoj," řekne a podrbe se na zátylku. Přešlápne z jedné nohy na druhou a rozhlédnu se okolo - asi něco hledá.
,,Hledáš něco?" zeptám se zvědavě.
,,Ne!.. Teda jo," řekne spěšně a frustrovaně schová tvář do dlaní. Pootočím k němu své tělo, abych na něho lépe viděla, a přimračím se. Nechápu, proč je tak nervózní.
,,Harry je tady?" Podívá se na mě. Pouze přikývnu a on to po mně zopakuje. ,,Budu muset zase na nějakou chvíli odjet." Dodá. Pouze pokrčím rameny a pohledem skočím k obrazovce televize. Další romantická scénka. Vrátím se pohledem k Niallovi, respektive k jeho dobitému obličeji. Harry mu pěkně dal.
,,Jsi v pořádku?" zeptá se, udělá pár kroků mým směrem a pak si sedne vedle mě. Celou tu dobu ze mě nespouští pohled. Chvíli mlčím. Co chce slyšet? Je mi hrozně, chci domu ke své rodině, kde bych za pár dní slavila narozeniny, ale nemůžu. Harry mě psychicky týrá, i když o tom možná neví, nebo to nebere vážně, a včera jsem viděla umřít člověka. Ale jinak je mi fajn.
,,Jo," řeknu. Niall se zřejmě ptá na to, zda mi Harry neublížil. Chvíli mě skenuje zkoumavým pohledem, jako by chtěl poznat, zda lžu, nebo ne, a pak se s povzdechem zvedne.
,,Už musím. Tak do dvou hodin jsem zpátky." Podívá se na mě. Skoro to vypadá, že se mi pohledem omlouvá. Možná ho mrzí, že mě tady nechává samotnou.
