Zmateně zamrkám, jakmile zaslechnu tlumené hlasy. Ráda bych šla ke dveřím, abych zjistila co se dole děje, ale mám pocit, že se nedokážu zvednout. A dveře jsou stejně zamčené. Strach mnou pořád cloumá, nohy mám ztuhlé a neschopné pohybu.
Překvapeně s sebou trhnu, když zaslechnu ránu a řinčení skla. Že by se vrátil Niall, a Harry mu teď vyčítal, že nechal klíče na stole? Je to dost možné, ale zároveň se obavám, že mu Harry jednu vrazil. Najednou mám o Nialla strach.
Hned na to zaslechnu Niallům naštvaný hlas. Nadává jak snad ještě nikdy, stejně tak ale nadává i Harry.
Překvapí mě, jaký slova Niall volí, Harryho tím musí pěkně provokovat.
,,Jestli jsi jí něco udělal, volám na tebe poldy, a je mi jedno, co jsem ti slíbil. Malou holku mlátit nebudeš!" Niallův hlas doprovodí rána. Není mi záhadou, že mluví o mně, ale to mě teď nezajímá. Rychle vyběhnu ze dveří a na schodišti se v půlce zhrozeně zastavím. Scéna přede mnou mi vyrazí dech. Shrbený Niall se drží za žebra, kam jej musel Harry uhodit. Z nosu mu teče krev a obočí má natržené.
Harry od něho akorát odchází. Při pohledu na něho se mi sevře žaludek.
,,Karin!? Jsi v pořádku? " Ozve se za dveřmi, jakmile vezme za kliku a zjistí, že je zamčeno. Z jeho hlasu slyším bolest.
,,Jsem v pořádku, o mě se teď nestarej, jsi ty v pohodě?" Zavolám na něho. Mám strach, že ho Harry dobil. A ještě větší strach mám, že Harry přijde dobít mě. Najednou se ozve cvaknutí zámku, Niall odemkl. Hned jak otevře a já ho konečně můžu vidět, ztuhnu. Harry mu rozhodně několikrát vrazil do obličeje. Mám rázem pocit, že budu znovu brečet, když ho takto vidím. Rozhodnu se, že je potřeba s tím něco udělat.
,,Vyčistím ti ty rány," řeknu a rozejdu se ke koupelně. Niall mě následuje, a kde je Harry to naštěstí nevím. Doufám jen, že mě nebude chtít potrestat za to, že jsem teď opustila svůj pokoj.
,,Omlouvám se," řekne hned jak vejdeme do koupelny a opře se o skříňku vedle umyvadla. Naprázdno vydechnu. Je pravda, že kdyby tam ty klíče s penězi nenechal, asi bych neměla tolik motivace k útěku. Ne že bych utéct nechtěla, chtěla, a moc, ale předtím mi bylo jasné, že mé šance jsou takřka nulové, zato když se mi Niall snažil pomoct, věřila jsem, že to dokážu. Že se vrátím domu. Nemůžu mu ale jeho pokus mi pomoct zazlívat.
Bílý ručník, který ležel vedle umyvadla namočím do studené vody a přiložím Niallovi na pravé oko, do kterého hádám dostal ránu, neboť ho přivírá. Ucukne a sykne bolestí. Snažím se, aby ho to zbytečně nebolelo, ale asi to možné není. Rána se mu podlila krví a zítra se mu to pěkně vybarví.
,,Vím, že jsi to myslel v dobrém. Je mi ale jasné, že Harry mě jen tak odejít nenechá. Nevím ale, k čemu mu tu budu.. stejně mě jednou bude muset buďto pustit, nebo zabít." Posmutním, a úsměv, kterým jsem se snažila Nialla povzbudit, mi zmizí z tváře. Vím totiž, že je to pravda. Harry je hledaný kriminálník a není natolik hloupý, aby jim dal možnost ho chytit, což mě akorát tak utvrzuje v tom, že nevím co se mnou vlastně bude dál. Kdo ví, jestli to vůbec ví Harry. Věřila bych i tomu, že si moc dobře nerozmyslel co dělá, když mě vzal z té banky.
,,Věřím, že to jednou bude dobré." Povzbudivě se usměje, ale já na něm poznám, že sám svým slovům moc nevěří. To jeho jednou, je docela v nedohlednu. Na jeho slova se pouze falešně usměju a přikývnu. Snažím se sice moc nemyslet na to, co bude, ale je to dost těžké. Není jednoduché smířit se se smrtí, s tím, že umřete, že už nikdy neuvidíte svou rodinu..
,,Nemáš hlad? Jedla si něco?" zeptá se najednou. Zapřemýšlím se, nejedla jsem vlastně nic. Popravdě ale nemám na jídlo ani pomyšlení.
,,Nemám hlad, dám si něco potom." Na mou odpověď kývne a bílý ručník si znovu namočí.
,,Nialle? Měla bych prosbu," řeknu a on se na mě překvapeně podívá.
,,Jasně, co potřebuješ?
,,Když jsem tu s Harrym sama, chci mít klíč od svého pokoje." Můj hlas je o něco tišší, protože mám obavu, aby nás neslyšel Harry. Naill mě chvíli zaraženě pozoruje, než mu dojde, že ten klíč chci, kvůli Harrymu.
,,Myslím, že by tu měl někde být, mrknu se ti po něm," řekne a taky je jeho hlas o něco tišší. Chápu ho, jeden výprask stačil. Mně rovněž. Co se týče Harryho, člověk musí být opatrný. Není jednoduché, žít s ním pod jednou střechou.
,,Karin! Obleč se, odjíždíme." Zaslechnu. Ne, já nikam nechci.. Podívám se zoufale na Nialla, který se ihned otočí ke dveřím a vyjde ven. Ručník skončil na komodě, a já se zděsím, aby Harry Niallovi zase neublížil. Rychle vyběhnu za ním, ale to už Niall sbíhá schody dolů za Harrym.
,,Nikam s tebou nejde!" okřikne Niall Harryho, který je k němu zády. Jakmile ale zaslechne jeho hlas, otočí se.
,,Tebe se nikdo na nic neptal," odbyde ho Harry bez zájmu. Hned jakmile se v místnosti ocitám i já, přemístí svůj pohled na mě.
,,Dělej, nemíním na tebe čekat," řekne a hned pokračuje: ,,A vem si šaty."
Zatnu čelist a frustrovaně vydechnu, než se otočím a vyběhnu schody nahoru. Nechci, aby měl kvůli mně Niall problémy, ne víc než má už teď. Ani já nechci problémy navíc. Ne problémy, kterým se dalo předejít.
S povzdechem otevřu skříň a zamyslím se. Bylo mi řečeno šaty, ale jaké, to mi neřekl. Bylo by jednodušší, kdybych věděla, kam půjdeme. Nebo, kdyby mě Harry nechal doma.
Vytáhnu červené šaty s sukní nad kolena. Nejsou nijak nevhodné a vypadají, že se v nich nebudu cítit nepohodlně. Žádný velký výstřih, ani krátká sukně, obepínají mi pas, ale sukně je volná.
Rovnou si rozčešu dlouhé vlasy a vrátím se do pokoje, pro nějaké boty. Absolutně se mi s Harrym nikam nechce. Nejraději bych ho neviděla. Už teď vím, že v autě bude trapné ticho. Celé to bude trapné, možná ne pro něho, ale pro mě ano.
V černých balerínách sejdu schody a vyměním si s Niallem smutný pohled. Připadám si, jako bych šla na popravu. Vidím na něm, jak rád by něco udělal, ale zároveň si jsem jistá, že nechce dostat znovu pěstí. Já zase nechci, aby měl kdokoli kvůli mně problémy.
