S výdechem se otočím na Harryho sedícího vedle mě. Nadává, zatímco točí klíčem v zapalování, snažíc se nastartovat. Auto naskočí až na třetí pokus, kdy už Harry byl vážně vytočený. Má naděje, že by se nikam nejelo tímto hasne.
Nevím, kam mě Harry bere tentokrát, ale je zbytečné se ptát. Navíc nemám chuť s Harrym navazovat jakoukoli konverzaci. Ticho, které je teď v autě mi docela vyhovuje. Nechci s ním mluvit, ani být v jeho blízkosti, ale tady se mě nikdo neptá na to, co chci a co ne.
Harry drží svůj pohled na vozovce, mlčí a nevěnuje mi pozornost. Dívám se z okna na míhající se stromy. Harryho dům je vážně dobře ukrytý, hádám, že to byl Harryho účel. Nemám o něm valné mínění, vím, že je to špatný člověk. Věděla jsem to, už když jsme se potkali.
Jakmile Harry odbočí z písčité cesty na dost neudržovanou silnici, zpozorním. Tuto cestu už znám, brzy najedeme na hlavní silnici.
Tolik bych si přála, abych tuto cestu viděla naposled, ale to nejspíš možné není. Harry je pevně rozhodnut držet mě tady, a nenechat mě odejít. Otázkou ale je, jak dlouho mě tu má v plánu držet. Pootočím hlavu k Harrymu, je zvláštní že mlčí, působí tak dost strašidelně. Upřeně se dívá před sebe, kdo ví co se mu honí hlavou, jasné však je, že se na mě i Nialla stále zlobí. Na jednu stranu mi je úplně jedno co si myslí, nebo že je na mě naštvaný, protože to já jsem tady ta, která by měla být naštvaná. Taky že jsem, ale to moc najevo nedávám.
Jakoby Harry můj pohled vycítil, střelí ke mně varovný pohledem, ze kterého jde strach.
,,Nečum na mě!" napomene mě, čímž mě donutí obrátit svůj pohled zpět k oknu.
V duchu Harryho nazvu pár nehezkými názvy, ale zvenčí na sobě nedám nic znát. Sleduji blížící se město. Chybí mi pocit svobody, Harry mě drží v jeho domě jako ve zlaté kleci, rozhoduje za mě, a kdyby mohl, přesně by mi nadiktoval co, jak a kdy mám dělat.
Sleduju všechny ty neznámé tváře míhající se na ulici. Je zvláštní říct si, že každý z nich si žije svůj život, že každý dělá něco jiného. Vsadím se ale, že nikdo z nich není obětí únosu. Nikdo z nich si neprochází tím čím já. Sobecky mě napadá, že vlastně kdokoli z nich by mohl být na mém místě. Bohužel, z těchto všech lidí jsem tím nešťastníkem já. Já tu musím sedět vedle Harryho, a snášet jeho krutost a náhlé změny nálad.
Harry najednou zabočí do jedné ze zapadlých ulic, kde je o poznání méně lidí. Čím déle jedeme, tím větší úzkost mě přepadá. Na jednu stranu nepochopitelná úzkost. Není to poprvé co s Harrym něco takového absolvuji, takže by mě nemělo překvapovat, že mě Harry nebere do nóbl restaurace, ale do jednoho z těch pajzlů, které navštěvuje, a je váženým zákazníkem.
Harry zastaví před zanedbanou budovou bez oken. Nikde není ani noha a jediné co je slyšet je vrčení motoru auta, ve kterém sedíme.
Na moment mě napadne, že Harry tady zastavil, aby mě zabil. Tuto myšlenku ale rychle zaženu. Proč by mě Harry měl chtít zabít? No, popravdě mě napadne hned několik důvodů, ale stejně doufám, že se mýlím.
Otočím se na Harryho, sedí a nehnutě zírá před sebe. Opět se mě zmocní strach. Harry vypadá, jakoby přemýšlel, co udělá s mým mrtvým tělem, až se mnou skončí. Pevně sevřu oční víčka k sobě, a zaženu všechny temné myšlenky, které mi okupují mysl.
,,Karin, jestli zdrhneš, tak tě hledat nebudu," promluví klidným hlasem. Skepticky se na něho podívám. Nezdá se mi, že by mi dával možnost útěku. Dřív než se však stihnu na něco zeptat, Harry pokračuje: ,,Půjdu rovnou za tvojí rodinou."
Přeběhne mi mráz po zádech, a v krku mám najednou obrovský knedlík. Trhavě se nadechnu, abych dostala vzduch do stažených plic. Harryho vražedně ledový tón mi moc klidu nepřidal.
