Už je to necelá hodina, co ležím v posteli zahrabaná v teplé peřině, jež mě hřeje, za což jsem vděčná, protože v tomhle pokoji je vážně zima.
Pořád nemůžu uvěřit tomu co se za jediný den stalo.
Unesl mě násilník a vrah, co na tom psychicky asi není úplně v pořádku a drží mě tu proti mé vůli.
Nemluvě o tom, že jsem od včerejšího rána, kdy byla mou snídaní miska ovesných vloček, nic jiného nejedla.
Když už přemýšlím o tom, že se z postele zvednu, ozve se otočení klíče v zámku.
Nejdříve čekám, že do místnosti vpadne Harry a začne nadávat, ale ono nic.
Dveře se ani neotevřou.
Dal mi tím snad možnost útěku? Ne! Určitě je to jen další chyták.. Zkouší jak moc naivní a blbá jsem.
Ještě dobrých deset minut sedím na posteli s pohledem upřeným na dveře, jako bych se snažila vidět skrz ně.
Zhluboka se nadechnu a přehodím nohy z postele.
Shodím ze sebe peřinu, a pomalými a nejistými kroky se vydám ke dveřím.
Nejistě vezmu za kliku a dveře se vážně otevřou.
Vykouknu zpoza futer dveří, abych se ujistila, že je horní patro tohoto vězení vážně prázdné.
Vykročím jednou nohou ze dveří k schodišti a pozorně poslouchám.
Kde nic, tu nic.
Smrtící ticho se roznáší domem a jediné co je slyšet je můj dech a kroky.
Opatrně sejdu schodiště a úlekem strnu, když si všimnu postavy kousek ode mě.
Lehce si oddechnu, neboť zjistím, že osoba otočená zády ke mně je Niall.
Avšak to neznamená, že tu Harry někde nemůže být.
,,Ahoj, nemáš hlad? Akorát jsem se chystal, že ti donesu jídlo nahoru aby ses najedla a ono ejhle, ty jsi tady," usměje se na mě hřejivým úsměvem a já si všimnu, že na lince má položený tác s topinkami a džusem ve sklenici.
,,J-jo, docela bych si něco dala," nervózně se pousměju.
Niall se zdá být pravým opakem Harryho.
,,Tak pojď, donesu ti to ke stolu," řekne a kývne hlavou doprava od sebe.
Za kuchyňským ostrůvkem je stůl se čtyřmi židlemi.
Musím uznat, že to není tak hrozné jak mi to připadalo včera.
Ani tady není taková zima, jako nahoře..
,,Em.. Jsem Niall," představí se a podá mi ruku.
Docela mě tímto zaskočí, ale nenechám to na sobě znát a podám mu ji rovněž.
,,Karin," usměji se a usadím se ke stolu. Jediné co mě teď zajímá je jídlo.
Měla jsem neskutečný hlad a topinky mi vážně bodly.
,,Nialle? " oslovím ho a odsunu od sebe již prázdný talíř.
Nasucho polknu a v hlavě si opakuji to, na co se ho chci zeptat.
,,Ano? " zvedne ke mně pohled a neverbálně mě vyzve k odpovědi.
,,Nech mě prosím jít, " zaprosím a v jeho tváři se mihne nejistota.
,,Karin, ani nevíš jak rád bych ti pomohl, ale nemůžu.. Harry je můj kámoš, přestože se chová jako vůl," podrbe se na zátylku a se soucitem na mě pohlédne.
Mohla jsem to čekat.. Přeci nepodvede svého kamaráda kvůli cizí holce..
,,Chápu to.. " skloním pohled a zadržím slzy, jež se mi rázem nahrnou do očí.
,,Až přijde Harry, skočím ti do obchodu koupit nějaké oblečení," přejede mě pohledem.
Nejspíš usoudil, že být celý den i noc v jeanech, není zrovna příjemné.
,,Myslím, že to nebude nutné, nemám v plánu se dlouho zdržet," zamumlám a Niall se lehce usměje.
Co je na tom sakra vtipného?? Chci domů, nechci tu být!
