My Bad Cop! [POZASTAVENO]

6.kapitola

*O týden později*

Dneska jdu opět za Benem do nemocnice. Už se na něj neskutečně těším. Jeho stav se hodně zlepšil a už s námi může normálně komunikovat. 

Oblíkla jsem si bílí tílko a černý kraťasy. Přes sebe jsem si ještě vzala šedou, slabou mikinu. Sešla jsem dolů do kuchyně a sedla si ke stolu. Andrea mi mezitím dala talíř s palačinkami. Já ji poděkovala a s radostí se pustila do jídla. Když jsem to dojedla, odnesla jsem talíř do myčky a pak si šla nahoru do koupelny udělat ranní hygienu. 

V pokoji jsem si dala potřebný věci do vaku a vydala se zpátky dolů. U dveří mě zastavila Andrea.

,,Pozdravuj Bena a vyřiď mu, ať se brzy vrátí."

,,Vyřídím."

Usmála se a objala mě na rozloučenou. Pomalu jsem se vydala na cestu. Z kapsy jsem vyndala sluchátka a dala si je do uší. Pustila jsem si svůj oblíbený playlist. Po 15 minutách jsem stála před dveřmi Benova pokoje. Otevřela jsem je, ale Ben tam neležel. Byla tam jenom prázdná postel. Stuhla jsem. Nevěděla jsem, kde je. Po chodbě šel doktor co ho ošetřoval. 

,,Pane doktore, kde jde Ben Jager?"

,,Propustili jsme ho domů. Všechna dnešní vyšetření dopadly dobře, takže nebyl důvod ho tu držet."

,,Eeee. Dě-děkuju." vykoktala jsem ze sebe.

On se jenom pousmál a odešel. Já si rychle vzala mobil a zavolala Benovi. Ten mi to samozřejmě nezvedal, tak jsem volala tátovi, jenže to bylo to samý. Začala jsem se bát. Co když se mu zase něco stalo? Co když ho zase dostali? Tyhle myšlenky se mi honili hlavou. Rychle jsem vyběhla z nemocnice, když v tom jsem do někoho vrazila. Začala jsem se omlouvat. Byl to nějaký kluk, který byl tak v mým věku, možná trochu starší.

,,O-o-o-omlouvám se. J-j-j-j-" nestihla jsem to ani doříct.

,,Můžeš už se r-r-r-radši vymáčknout?" začal mě napodobovat. 

,,Já se omlouvám. Nechtěla jsem do tebe vrazit."

,,Nechtěla, ale vrazila. To tě něco bude stát." chytl mě pevně za ruku.

,,Au. To bolí. Pusť mě." snažila jsem se mu vyvlíct.

,,Ne. Teď půjdeš se mnou." jenom se uchechtl a táhl mě někam.

Nemohla jsem nic dělat. Měl větší sílu než já. Najednou se za mnou ozval známý hlas. Zastavili jsme se a já se mohla podívat kdo to je. Byl to Ben.

,,Beneee!" zařvala jsem.

,,Pusť ji a nech ji být."

,,Proč bych to měl jako dělat? Ona do mě vrazila a teď za to něco chci."

,,Říkám ti pusť ji!"

,,Ne." zase mě pevně stiskl a odváděl někam.

Ben se za námi rozběhl a chytl mě za ruku. Ten kluk to nečekal, proto mě pustil. Ben mě schoval za sebe. Vyndal z kapsy průkaz a řekl: ,,Jager. Dálniční policie."

On okamžitě zrudl a utekl pryč. Ben se na mě otočil a objal mě. Byla jsem šťastná že se tu objevil. 

,,Už jsi v bezpečí. Jsem u tebe."

,,Jak to že si mi nenapsal, že tě dneska pustí? Nic z tohohle se nemuselo stát."

,,Promiň. Mělo to být překvapení pro tebe. O tomhle Semirovi ani muk."

,,Jasně." trochu jsem se usmála.

Vzal mě okolo ramen a vyrazili jsme k jeho autu. Byla jsem šťastná že ho už pustili. Konečně jsem se mohla k němu zpátky nastěhovat. Ne že bych u táty nechtěla být, ale u Bena jsem prostě byla radši. Po pár minutách jsme stáli před policejní stanicí. Vylezli jsme a šli dovnitř. Tam samozřejmě všichni Bena vítali že je konečně zpět. Zatímco se tam oni bavili, já šla k nim do kanceláře. Myslela jsem, že tam bude táta, ale nebyl. Asi něco řeší. Sedla jsem si k němu na židli a vzala si mobil. Chvilku jsem hrála nějakou hru, ale najednou mi přišla od někoho zpráva. Vůbec toho člověka neznám. Otevřela jsem to a přečetla. 

,,S tebou jsem ještě neskončil. To že ti pomohl tvůj policejní tatíček neznamená, že tě může chránit pořád. Najdu si tě a uvidíš. To ti přísahám. Ty teprve zažiješ peklo holčičko."

Hned jsem věděla, kdo to je, akorát nevím, kde vzal moje číslo. Celkem jsem se začínala bát. Co když to myslí vážně? Co když si mě opravdu najde a ublíží mi? Začali mi téct slzy. Najednou se otevřeli dveře a v nich stál Ben. Měl úsměv na tváři, jenže když mě viděl, hned mu spadl. 

,,Děje se něco Nikol?"

,,Ne. Jenom jsem ráda, že už tě pustili."

,,Eee. Jedeš se mnou nebo tady budeš čekat na Semira?"

,,Pojedu s tebou. Tátovi pak zavolám."

Zvedla jsem se a šla s Benem. Než jsme zmizeli, pozdravila jsem všechny na rozloučenou. Nasedli jsme do auta a vyrazili. Pozorovala jsem, jak za námi mizí baráky. Všimla jsem si, že tou cestou, co jsme jeli nebyla domů. 

,,Kam to jedeme? Tudy to domů není."

,,A kdo říkal že jedeme domů?" usmál se na mě.

Taky jsem se na něj usmála a dál to neřešila. Po pár minutách jsme dorazili na místo. Byly tady starý kontejnery a nějaký další věci. Ben vylezl z auta a šel k nějakým dveřím. Než je otevřel, otočil se na mě a naznačil  ať vylezu a jdu za ním. To jsem taky udělala.

Vešli jsme dovnitř a já zůstala stát na místě s otevřenou pusou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl tu gauč a nějaký další nábytek, ale to není všechno. Byly tady bubny, kytary a klavír.

,,Ty hraješ?"

,,Ano. Sedni si."

Sedla jsem si na gauč a čekala co se bude dít. Ben si vzal kytaru a začal hrát. Tu písničku jsem neznala, ale vím, že byla mega hezká a já si ji hned zamilovala. 

,,Tuhle píseň neznám."

,,Ta je moje. Složil jsem ji, když jsem měl těžký období...Ale to už je za mnou."

,,Hele kdyby si cokoliv potřeboval. Já ti vždy pomůžu. Budu tady pro tebe. Ať se děje cokoliv."

Šla jsem k němu a pevně ho objala. 

,,To samozřejmě platí i pro tebe. Kdykoliv tě bude něco trápit, tak přijď. Já ti pomůžu."

Když tohle dořekl, vzpomněla jsem si na tu zprávu. Přemýšlela jsem, jestli mu to mám říct nebo ne. Nakonec jsem si řekla NE. Nechci ho tím teď zatěžovat.

*Večer*

Večer jsem udělala lehkou večeři. Přece jenom toho Ben nemůžu tolik. Sedli jsme si na gauč a pustili si nějakou komedii. Oba jsme se u toho hodně nasmáli.

Když film skončil, šla jsem si lehnout, jelikož ráno vstávám do školy a pak jdu k tátovi pro věci. Lehla jsem si do postele a vzápětí usnula.

Tak jo. Je tu první kapitola v roce 2020.🥰 Tenhle rok bych chtěla hodně psát, jelikož se spolužačkou budeme psát společnou knihu, takže se máte na co těšit. ❤️ Jinak. Jak se vám kapitola líbí? ❤️