Krvavé povídání o páně Conomorovi

Bard

Conomor dodržel své slovo, Latharnovi ještě týž večer přivedl z vesnice pod hradem chlapce jménem Neas. Neasův obličej nesl nespočet jizev po prodělaných neštovicích, hnědé rozcuchané vlasy mu padaly do bystrých očí stejné barvy. Mohl být sotva o pár let starší než Alain. Vedle mého muže vypadal jako skřítek, hubený a malý, oblečený v prosté haleně a lněných kalhotách. Rozhlédl se po místnosti a zářivě se usmál.

,,Jak jsem ti říkal, budeš se učit u Latharna. Poslouchej ho na slovo." Důrazně mladíkovi přikázal. Neas se lehce otřásl, ale necouvl.

,,Latharne, je synem Sláinte, leccos bude znát."

Ranhojič se zachechtal. ,,Nechtěla ti ukousnout hlavu, můj pane?"

,,Ne, ale daleko k tomu neměla. Spílala mi, že ji beru každého syna, jen co se něco naučí. Na druhou stranu se dušovala, že Neas je jediný, který má k léčitelství po ní sklony." Lehce poklepal novému učni po vyhublém rameni.

,,Tryphine, pojď už se mnou."

Položila jsem hmoždíř zpět na svoje místo, ohlédla se po stále spícím Górdanovi a došla ke Conomorovi, který mě vzal kolem pasu a vedl ven.

,,Měla by ses před večeří převléct," poznamenal Conomor suše, když jsme došli do ložnice.

,,Nejste zvyklí na lidi od krve?" rýpla jsem si. Toužebně jsem zašilhala po prázdné posteli, která mě lákala jako nejsladší med.

,,Jsme, ale ty si na to nezvykej." Pohladil mě a zastrčil za ucho uvolněný pramen vlasů. Vzal do dlaní můj obličej a zprudka mě políbil. Trochu se odtáhl a zašeptal: ,,jsi nádherná, Tryph. A celá, celičká moje."

Cítila jsem na rtech jeho horký dech, jak se mísil s mým. Dotkl se mozolnatými bříšky prstů klíčních kostí a pokračoval na ramena. Strčil prsty pod lem šatů, tahal je níž, až obnažil prsa a zároveň mi tím znemožnil zvedat paže. Sklonil se níž a zabořil mezi ně obličej. ,,Ochutnám každou tvoji pihu." vyhrožoval mým kopečkům vzdouvajícím se s každým nádechem. Políbil mě na levé prso a jazykem sjel až k bradavce, kterou obkroužil než ji nasál do pusy. Rukama mě přidržoval za paže, jako bych mu mohla někam utéct.

Tiché zaklepání na dveře přerušil jeho sladkobolný útok.

,,Co se děje?" zeptal se, aniž by se vzdálil víc než o palec od mých ňader.

,,Večeře je hotová, můj pane."

,,Má štěstí, že je tak daleko," zavrčel.

,,Přijel bard," pokračoval odvážně muž na chodbě.

,,To bych mu doporučoval, aby byl lepší než ten poslední." Procedil skrz zuby.

V rychlosti jsem se převlékla a jen po očku sledovala Conomora pochodujícího po místnosti. Jeho dobrá nálada zřejmě odletěla oknem.

,,Co se stalo poslednímu bardovi?" zeptala jsem se, když jsme se usadili v čele hodovní tabule. Nic jsme neslavili, leč Conomor byl zvyklý jíst se svými vojáky. K večeři jsme se scházeli všichni ve velké síni.

,,Upekli medvěda."

,,Cože?" Nechápavě jsem se zamračila. Co má medvěd společného s bardem?

,,Chlapi se ho vydali najít, když past chytila Górdana, místo něj. A měli štěstí."

,,Aha." Upila jsem černého piva a čekala až Conomor odřízne kus pečeného masa a dá mi ho na talíř k houbové omáčce a chlebu. Nesnesl, abych si sama nandala jídlo. Žena mohla vařit, ale ne porcovat a přidělovat. Vždy jsem tak dostala víc, než jsem byla schopná sníst.