Krvavé povídání o páně Conomorovi

Jezero

,,Tady odbočíme." Ukázal na pěšinu vyšlapanou mezi vzrostlými duby.

Otočil se v sedle na Cathala, jedoucího za ním. ,,Vraťte se do Carhaix, přijedeme později."

Oddělili jsme se od skupiny a vydali se stinnou mírně se svažující cestičkou. Koně šli těsně bok po boku a Drobek honil zajíce nebo srnu v mlází někde vpravo od nás, soudě podle praskajících větviček a občasného křiku vylekaných ptáků.

,,Kam jdeme?"

,,Nech se překvapit."

Co mi zbývá. Protáhla jsem ztuhlý krk a pokračovala líným tempem dál. Les vlhce voněl a sešlapaná tráva pod kopyty koní tlumila jejich zvuk.

Po chvíli se cesta rozšířila a před námi se objevilo černě se lesknoucí jezero, od jeho hladiny se odráželo nebe i stromy, které ho lemovaly, třpytilo se tam, kde dopadaly odpolední paprsky.

Seskočila jsem ze Sorchy a dovedla ji ke břehu. Překvapeně jsem zírala na černý písek pod nohama a průzračnou vodu.

Conomor se ke mně přidal. ,,Říká se, že je prokleté. Ale to už nám dvěma nemůže ublížit, ne?"

Dívala jsem se na čirou krásu před sebou. Jak by taková dokonalost mohla být špatná? V přírodě se nic špatného neskrývalo, to lidi ukrývali zlo ve svých srdcích.

,,My jsme prokletí?" zeptala jsem se.

Vzal mě kolem pasu a bradu si opřel o moji hlavu. Cítila jsem každý jeho nádech, teplo jeho těla i pot. Pevně mě držel.

,,Ne. Jen nám občas bohové nepřejí," řekl potichu.

Netušila jsem, co měl na mysli a nechtělo se mi v tom rýpat. O nepřejícných bozích jsem věděla své a jasný důkaz mi právě začal povolovat šněrování šatů.

Voda byla překvapivě teplá, osvěžujicí a zvláštně vonící...čistotou?
Vklouzla jsem do ní, rychle se potopila a odplavala dál od břehu.

,,Je to tu nádherné." Usmála jsem se na Conomora, když se vynořil vedle mne.

,,Jako ty, Tryphine." Ta tam byla pochmurná nálada.

Pleskla jsem dlaní do hladiny a poslala tak proti němu spršku vody. Zabrala jsem a snažila se mu uplavat, marně.

,,Ale no tak." Drapl mě za kotník a přitáhl k sobě.

Zabublala jsem pod hladinu a za okamžik se nedobrovolně vynořila těsně u něj. Prskala jsem vodu a vytírala si ji z očí. Conomor se smál jak lesní démon, okolní stromy i hladina zrcadlící dokonalost nebe, vracela bujarý řehot. Ve vousech se mu leskly kapičky vody a oči zářily jako plamínky dvou ledovových svíček, planoucích modrým světlem, ne oranžovým, žlutavočerveným, jen tím magicky modrým, nepolapitelným, viditelným pouze v záblescích v praskajícím ohni.
Vyzařovala z něj nepopiratelná síla a moc, která mě záludným a rozvláčně nebezpečným způsobem začínala vábit a přitahovat.
Zatřepala jsem hlavou, jako bych mohla zahnat vtíravou myšlenku.

Přejel mi dlaněmi po žebrech až na boky, za něž mě přivinul k sobě.

,,Doplaveme na druhou stranu."

,,A koně?" Ohlédla jsem se po Sorše a Eacharnovi, poklidně se pásli kousek od břehu. Drobek stál po hrudník ve vodě a s nakloněnou hlavou pozoroval cosi pod hladinou.

,,Loví ryby?" zeptala jsem se překvapeně.

,,Loví všechno, co se hýbe."

,,Někoho mi to připomíná," štouchla jsem ho ukazováčkem do paže.