Krvavé povídání o páně Conomorovi

Spolu

Probrala mě tepající bolest stoupající z rány po chybějícím prstu ve vlnách do předloktí, nevybíravé klení hlubokého hlasu a nešetrné lomcování mým tělem.
,,Co jsi to, Tryphine, provedla? Proč? Jak jsi jen mohla?"

Neochotně jsem otevřela víčko, řasy se k sobě lepily zaschlými slzami. Conomor klečel vedle mne, v obličeji vyryté hluboké vrásky smutku a výčitek, huňaté obočí se potkávalo nad kořenem nosu, zuby měl zatnuté.
Myslí mi jako letní bouře proletěly vzpomínky na sen o jeho předchozích manželkách, na to, co mě dohnalo až sem. Já? Jak já jsem mohla? Prudce jsem se posadila a bez sebemenšího rozmyslu ho udeřila do obličeje, až se plesknutí rozlehlo mýtinou.
,,Jakým právem?" sykla jsem.
,,Vrahu!" zaječela jsem ignorujíc možné následky. Tak nebo tak, stejně už jsem byla mrtvá. Jako moje předchůdkyně. Opřela jsem se o obě dlaně a couvala od něj podél padlého kmene, o který jsem si rozdírala rameno do krve.

Drapl mě za kotník a přitáhl zpět k sobě. ,,Nemohla jsi jednou poslechnout?" zavrčel z malé vzdálenosti. Oči se mu podivně leskly, v černých zorničkách jakoby se odrážel samotný konec světa. Zešílel?

,, Conomore!" prskla jsem, ,,viděla jsem je všechny, viděla jsem, co jsi provedl svým ženám. U všech bohů, proč? Je pravda," namáhavě jsem polkla, ,,je pravda, že nenávidíš děti?" vyhrkla jsem. Snažila jsem se od Conomora dostat pryč, ale nebylo úniku.

,,Nerozumíš tomu." Zavrtěl hlavou. Vztáhl ke mně ruku, jako by mě chtěl pohladit.
Ne, už nikdy. Nenechám se znovu ukonejšit sladkou lží. Jsem tak hloupá.

Odrazila jsem vztekle jeho dlaň. Chytil mě za levé zápěstí, trhavě mi s ním zamával před obličejem jako vzpupnému štěněti. Na tvář mu cáklo trochu krve z rány. Zadíval se na ni.
,,Mohlo to dnes skončit," vyčítavě pronesl, ale já už se na něj nedívala. Srdce se mi na okamžik zastavilo a celé tělo pojmul lezavý chlad. Les utichl, jakoby všechna zvířata v posvátné bázni pozorovala nově příchozího.

Lapavě jsem se nadechla. Možná jen blouzním. Nebo jsem už umřela?

Svalnatý opálený obr do půl těla nahý pobaveně zatleskal. O koleno si ledabyle opřel detailně zdobené válečné kladivo, z kterého vyzařovalo namodralé světlo. Vzhlédla jsem proti šedavé obloze a zamrkala. Nad širokými rameny mu seděly tři hlavy, světlovlasé, vousaté, jedné se plné rty roztahovaly v úsměvu, druhá se škaredě šklebila a třetí přísně mračila. Jen oči měly stejné, modré jako klidný oceán, ale chladnější než ocel meče.
,,Krásné představení, ale vše bylo zbytečné, že? Neztrácej čas a splň svou povinnost."
Hromový hlas burácel mýtinou, ohýbal drobné větve, z kterých oklepal suché listy, rozechvíval i můj hrudník.
Conomor se přiklonil blíž ke mně, objal mě paží kolem ramen.
Chtěla jsem ho odstrčit, ale nezbývalo mi sil.

Ohlédl se za sebe. ,,Taranisi, je nevinná."

,,Žádná není," zachechtala se šklebící se hlava.
,,I kdyby byla, ty musíš splnit svou část dohody," přidala se mračící se ústa.

Conomorovi se po tváři spustily osamělé slzy, cítila jsem jeho bolest, jeho nenávist a kdesi v hloubi vědomí do sebe zapadaly jako střípky z rozbitého zrcadla malé kousky vzpomínek. V hlavě mi zněla smutná bardova píseň, dotkla jsem se prsty místa nad Conomorovo srdcem, místa, které neslo jizvy ve tvaru prastarého symbolu, Taranisova kola.
,,Zaprodal jsi vlastní krev," zašeptala jsem. ,,Obětoval jsi vlastní děti!" zavrčela jsem, nespouštějíc ruku z hrudníku krytého zbrojí.

,,Byl jsem chlapec... netušil jsem..." zajíkl se.

,,Nikdy jsem neřekl, jak velké děti mi obětuješ," zahřímal bůh. Poklepával bosou nohou po uschlé trávě, jakoby s námi ztrácel trpělivost. ,,Dnes jsem vyhověl, ve své velkorysosti, tvé prosbě. Vyměnil jsi svou neporazitelnost i moc za její život. A podívej! Copak za to stála? Každá tě zradila. Ani tahle nedodržela svůj slib." Pohrdlivě nade mnou ohrnul ret.