Krvavé povídání o páně Conomorovi

Yffiniac

Nechápavě jsem zírala na obrovský temně žlutý měsíc líně stoupající po obloze a znovu se snažila dopočítat. Nespletla jsem se, při posledním úplňku jsme s Alainem přejmenovali Onchu na Drobka. To znamená jediné. Nebo je mé tělo celé popletené, ani bych se mu nedivila. Zakřenila jsem se sama pro sebe.

,,Pojď spát, Tryph." zabručel Conomor těsně nad mým uchem. Objímal mě zezadu pažemi a hřál víc, než vlněný kabát.
,,Zítra pojedeme do Yffiniacu na výroční trh, jak jsem ti slíbil."

Napůl jsem se otočila a políbila ho. Neměla jsem, jak jinak mu poděkovat. I když, možná... sevřelo se mi břicho při pouhé myšlence. Ne, na to zatím nemám odvahu. Opřela jsem mu tvář spokojeně o hrudník.

,,Pojď, Koťátko, stejně skoro spíš." Zvedl mě bez námahy a donesl do postele. Lehl si a přitáhl moje tělo k sobě. Hladil mě mozolnatými prsty na nahém břiše, zavřela jsem oči a nechala se hýčkat a laskat, než jsem se potopila do říše snů.

Vyjeli jsme těsně po rozbřesku, nechávajíce za sebou rozespalé hradiště v rukou, tedy spíš ruce, Munganově. Conomor by mohl odjet na druhou stranu světa a Carhaix by bezchybně fungovalo dál.
Doprovázela nás družina deseti vojáků včetně věrného Cathala, který si pískal melodii, jež mi vzdáleně připomínala jednu oplzlou písničku. Ohlédla jsem se na něj. Usmál se a mírně pokývl hlavou na pozdrav.

Pohodovým tempem jsme minuli Bréhan a Plémet, které jsem s Conomorem navštívila při vyjížďkách a dál začínala pro mě země neznámá. Rozhlížela jsem se po sluncem zalitých pastvinách vstřebávájíc krásu, jež nás obklopovala.
,,Za brodem teprve budeš překvapená." Pobídl Eacharna do cvalu. Eacharn pohodil hlavou a s frknutím zabral mohutnými kopyty až mu od nich odletovaly prach a drobné kamínky.
Sorcha bez většího rozmyslu zrychlila také, dohnala tak za okamžik Conomora.
Cesta pokračovala rovně k obzoru, dokud se neobjevila klidná hladina řeky líně se vinoucí mezi loukami.
,,Zpomal, Tryph."

Ne, opravdu jsem neplánovala vletět rovnou doprostřed koryta, když jsem netušila, jak je řeka hluboká. Protočila jsem oči a zastavila Sorchu na blátivém břehu.

,,Tryphine," zahučel káravě.

Zazubila jsem se na něj.

,,Ženo, ty riskuješ. Chtěl jsem tě v Yffiniacu trochu rozmazlovat, ale takhle nevím nevím." Zavrtěl hlavou, ale cukaly mu koutky. Podezřele hodně se usmíval.

,,Asi si pod rozmazlováním představuji něco jiného než ty, muži." Zamračila jsem se na něj a povolila Sorše otěže, aby se mohla napít.

,,Plánoval jsem oboje." Pokrčil rameny. Počkal, až se koně napijí, než mi ukázal rukou o několik stop dál protiproudu. ,,Půjdeš za mnou, mimo brod je řeka hluboká a se zrádně kluzkým dnem."

,,Budu tě následovat." Zakřenila jsem se.

Okamžik mě pozoroval, jestli si z něj utahuju, nebo ne. Pak nad tím mávnul rukou.

,,To bych ti doporučoval," zabručel a vykročil k vodě.

I v místě, kde jsme se přes řeku brodili, sahala kalná voda koním až po břicho.

Na druhém břehu na mě čekala neuvěřitelná podívaná. Za několika hlohy se otvíral pohled na rozsáhlá vřesoviště. Jednotlivé nízké, drobnými vínovými květy obsypané keříky vypadaly jako bochánky těsta usazené na válu. Mezi nimi se tyčily menhiry táhnoucí se v řadách až kam jsem dohlédla. Zastavila jsem Sorchu a zkoprněle pozorovala krajinu před sebou. Rodili jsme se, žili a umírali, ale tyhle hrubě otesané kameny nesoucí mocné symboly, vztyčené kdysi v dávné minulosti našimi předky, tu budou stát na věky věků. Jako němí svědci našeho spojení s tím, co bylo a co bude.
Dotkla jsem se prsty triskelionu na nejbližším kameni, který byl vyšší než já, i když jsem seděla na koni, jemně obkroužila každou čáru navzájem propojené trojité spirály. Vnášel mi do duše klid. Vše je tak, jak má být.