Krvavé povídání o páně Conomorovi

Oběť

Léto s jistotou odešlo a mně s ještě větší jistotou něco nepřišlo. Vypláchla jsem si ústa a spěšně se vrátila do vyhřáté postele, chtěla jsem se zavrtat pod deku a spát, klidně prospat celý den. Oknem se do ložnice vkrádalo nesmělé slunce prokukující mezi načechranými mráčky.

,,Jsi neuvěřitelně krásná," zašeptal mi Conomor do vlasů.

,,Právě jsem zvracela," odvětila jsem suše.

Zachechtal se a políbil mě na rty. Přehodil si deku přes hlavu a zasypával můj krk a prsa něžnými polibky.

,,To nevadí, líbíš se mi, i když dávíš jako voják po tahu."

,,Mlč, u všech bohů." Zhoupl se mi žaludek a v ústech jsem znova cítila nepříjemné brnění. Pohladila jsem ho po vlasech.
,,Prosím," dodala jsem. ,,Nemluv prosím o zvracení, dávení, jídle..." Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala nevolnost.

Conomor se dotkl jazykem mojí bradavky, nevěděla jsem, jestli dřív vyskočím z kůže, praštím ho po hlavě nebo přitáhnu blíž k sobě, ale spolehlivě to zahnalo navalování.

,,Tak nádherně citlivá. Úplně všude." Rukou sjel mezi moje stehna.

,,Jak humorné," procedila jsem zuby a rozhodla se, že přimáčknout ho těsněji ke svému tělu bude nejlepší volba, omotala jsem mu stehna pevně kolem pasu a ruce kolem krku.

,,Tryph, co já s tebou provedu?" pobaveně povytáhl jedno obočí, lechtaje mě vousy na hrudníku.

,,Co vždycky," zapředla jsem a přivřela oči.

,,To nemusíš říkat dvakrát," olízl mi krk a lehce skousl ušní lalůček.

,,Klidně třikrát," zasmála jsem se.

,,Jak paní poroučí." Pustil se s smíchem do sladkého útoku.

Probudil mě zvuk zvonu, kterým Una svolávala posádku k obědu. Protřela jsem si oči, líně se protáhla a znovu se zababušila pod přikrývku.

,,Nespi, nebo umřeš hlady," broukl Conomor z křesla.
Nepatrně jsem sebou cukla a posadila se.

,,Přinesl jsem ti oběd." Usmál se, ale myšlenkami jakoby bloudil někde jinde.
Vylezla jsem pomalu z postele a po velmi nutné a rychlé návštěvě nočníku za zástěnou, k němu došla.
Přetáhla jsem si přes sebe šaty, do hradu se s podzimem začínal vkrádat chlad.
Políbila jsem Conomora na tvář. Opřela jsem se zadkem o hranu stolu a uždíbla kus chleba.

,,Co se děje?" zeptala jsem se potichu.

Vzal mě za ruku a přemítavě jezdil palcem v dlani sem a tam.

,,Musím dnes odjet," řekl nakonec a zvedl ke mně pohled překvapivě smutných očí.

Teď? Proč zrovna teď? Když je nám tak dobře? Zamračila jsem se.

,,Kam?"

,,Do nemethonu na jihu."

,,Proč?" V hrudi se mi usadil nepříjemný svíravý pocit a rozlézal se do celého těla. ,,Do posvátného háje smí přece jen druidové, ne?" snažila jsem se protestovat.
Zabránit mu, ale v čem? Odjet?

,,Doprovodí mě druid z vesnice." Jeho hlas zněl rozhodně, leč dutě.

,,Vem mě s sebou." zaprosila jsem.

,,Tryphine, to nejde." Přitáhl mě blíž k sobě a dlaní pohladil mírně vyboulené bříško.

,,Prosím," řekla jsem potichu.