Strážci ohně

1. Kapitola

,,Kate, zlatíčko pojď ke mně." Za chvilku už jsem byla v náruči mě moc dobře známe osoby. Dala mi pusinku do vlasů.
Zvedla jsem k ní hlavu a dívala se do jejích modrých očí, které nepatřily nikomu jinému, než mé matce. Měla opálenou pleť a dlouhé blonďáté vlasy, se kterými si pohrával vítr. Opřela jsem se o její hruď a v ten moment si maminka začala něco pobrukovat.
Tu písničku jsem důvěrně znala, zpívala mi ji vždy před spaním. Jenže po chvilce přestala a její tělo se celé zachvělo a napnulo. Dostala jsem strach a otevřela oči, které do teď byly zavřené. Všude kolem nás jsem však viděla pouze oheň, který se s každou vteřinu přibližoval.

Podívala jsem se na ženu, která mě chovala, ale v její tváří se zračil strach a bolest, nebyla si vůbec podobná, vždy byla tolik plná radosti a něhy, ale dnes ne. ,,Mami, co se děje?", zeptala jsem se třesoucím hlasem. Odpovědi už jsem se ale nedočkala, plameny nás začaly pohlcovat, až zbyla jenom tma.

,,Katharino!", zakřičela učitelka a v jejím hlase bylo slyšet podráždění. Rychle jsem se probrala a snažila se předstírat, že jsem celou dobu poslouchala její výklad.
,,Ano paní profesorko?"
,,Vás asi nezajímají dějiny naší země, že ne?", zeptala se. Neměla pravdu, ale když ten samí příběh slyšíte už tolikrát, znovu se vám to poslouchat nechce. Musela jsem jí to vyvrátit, jinak bych zůstala opět po škole.
,,To není pravda, celou dobu jsem Vás poslouchala."
,,Opravdu?", podivila se žena, stojící u tabule, ale raději to dál nekomentovala a pokračovala.

,,Tak jak už jsem říkala, dnes je den, kdy náš král usedl na trůn a tuto událost si připomínáme každý rok."
A je to tady zase, pomyslel jsem si, každoroční přednáška o tom, jak nás král spasil před zlem, nechtělo se mi to poslouchat, ale musela jsem, protože profesorka sledovala každý můj pohyb.

,,Vždy tento den začínáme příběhem o dvou princích a tenhle rok tomu nebude jinak. Bývalý král s královnou měli dva syny, kteří byli nerozluční bratři. Bojovali bok po boku v různých válkách, ale když nastal den korunovace, králem byl zvolen starší z bratrů. Ve druhém bratrovi rostl vztek a láska, kterou dříve cítil, se vytrácela a postupem času se přeměnila na nenávist.
Jednoho večera se vplížil do bratrova pokoje a chtěl ho zabít, ale nepovedlo se mu to a po dlouhém boji král vyhrál a bratra zabil. Král Nicholas III. nám od té doby vládne milostivě a spravedlivě."

Dokončila své vyprávění profesorka s nadšením v očích a hned po té začala opět něco povídat, ale to už jsem neposlouchala. Otočila jsem se doprava směrem k oknu. Venku bylo krásně, foukal mírný vítr a svítilo sluníčko, všude byly rozkvetlé květiny. Už abych tam byla, pomyslela jsem si. Někdo mě asi vyslyšel, protože v tu chvíli zazvonilo. Na nic jsem nečekala a naházela si učebnice do tašky, kterou jsem si hodila na záda a vyrazila ze třídy. Na chodbách byl chaos, z každé třídy vylézali studenti a mířili k hlavnímu vchodu. Prokličkovávala jsem mezi nimi, jak nejlépe jsem dovedla.

,,Konečně" zašeptala jsem do hluku kolem mě. Sešla jsem schody a vydala se po kamenité cestě, která vedla do parku.
Zpomalila jsem krok a užívala si klid. V parku je můj oblíbený strom, je to dub, vedle kterého je umístěná dřevěná lavička. Došla jsem k ní a sedla si. Nasávala jsem vůni rozkvetlých květin, které byly všude kolem. Stromy a jejich listy na mě vrhaly stíny a mezi nima pronikalo sluníčko. Nechtělo se mi jít domů.

S bratrem jsme přišli o rodiče, když měli autonehodu. A i když byl bratr dospělí, tak mu nedovolili, aby si mě vzal do péče. Tak žijeme v sirotčinci. Někdy jsou zde přísná pravidla, ale aspoň máme střechu nad hlavou a dobré jídlo.

Dřív jsem nechápala, proč nás nikdo nechce, ale dnes už tomu rozumím, ještě jsem se neproměnila a tudíž jsem pro okolí zvláštní. Každý se do patnácti let promění na zvíře, které je mu souzeno, ale já to štěstí bohužel neměla.
Koukala jsem na květiny a přemýšlela nad vším možným. Ale z myšlenek mě vytrhla sova, která se vznášela nade mnou. Kroužila nad korunami stromů a pak sletěla na větev velkého dubu.