Strážci ohně

9. Kapitola

V jeho očích se odrážela vodní hladina a na tváři mu pohrával milý úsměv.
Vypadal úplně jinak, než při našem prvním setkání.
Přemýšlela jsem nad tím, co mám říct, ale nic kloudného mně nenapadlo a tak jsem se otočila zpátky a věnovala se rybičkám.
,, Něco tě trápí?", řekl do ticha klidným hlasem a tvářil se tak, jako by už dávno znal mou odpověď.
V tu chvíli jsem nevymyslela ani jeden důvod, proč bych se mu měla svěřovat. Vlastně jsem si přála, aby tu nebyl, chtěla jsme být sama, ale on to asi nepochopil.

,,Ne, proč by mnělo?", odpověděla jsem nezaujatě. Přišlo mi vtipné, že se nejdříve tváří, jako by mu patřil celý svět a zničehonic by se chtěl zaobírat mými problémy? Ale jemu to bylo očividně jedno a vesele pokračoval dál.
,,Tohle je totiž moje místo, vždycky mě sem nohy zavedou, když mám nějaký problém.", nemohla jsem si pomoct, ale v jeho hlase jsem cítila výčitku.

,,A proč jsi tu vlastně ty? Jestliže máš pravdu, tak ti taky něco je.", mírně jsem nadzvedla obočí. Pousmál se a otočil hlavu na opačnou stranu.
,, Já se tě ptal první, takže až odpovíš ty, tak pak bude řada na mně.", tak s tímhle tím, ať na mě nechodí. Ten kluk mě štval jenom svou přítomností. Dobře, tak já to zkusím tedy jinak.

,,Mohl bys prosím odejít a nechat mě tu samotnou?", opravdu jsem se snažila to říct mile, ale ani to mi nepomohlo.
,,Nezlob se, ale já nejsem ten, kdo by měl odejít, jak už jsem řekl, tohle je můj plac.", neměla jsem slov, nechtěla jsem si to přiznat, ale dokázal mě rozhodit takovou hloupostí.

Naštvaná jsem se zvedla. Opucovala se a zamířila si to na pokoj.
,,Jo a abych nezapomněl, tak jsem ti měl vyřídit, že se máš co nejrychleji dostavit na oběd." To mi tedy řekl opravdu brzo, určitě přijdu pozdě.
,, A sakra.", řekla jsem až možná moc nahlas, protože ten za mnou se začal smát. No nezbývalo mi nic jiného, než se dát do běhu.

Přiběhla jsem celá udýchaná před jídelnu, kde jsem začala uklidňovat svoje bušící srdce. Když jsem už zase mohla normálně dýchat, tak jsem otevřela dveře a vstoupila. Snažila jsem se, nevšímat si ostatních lidí a co nejrychleji se dostat k bratrovému stolu, ale bylo to pro mně těžší, když jsem na sobě cítila zvídavé pohledy.

Slyšela jsem bouchnout dveře a pak rychlé kroky. Ten dotyčný, kterému patřila ta chůze, ke mně došel a zašeptal mi do ucha medovým hlasem. ,,Nerad bych byl nezdvořilí, ale u vás se dveře zavírají sami?", zůstala jsem stát na místě, jako přikovaná. Husí kůži jsem měla snad po celém těle. Připadala jsem si jako malé dítě, které je za něco káráno. Tohle mu ještě vrátím.
Ten mizera se usadil ke svému stolu, který byl vedle toho Williamova.

Jediné na co jsem myslela, bylo to, abych už konečně dřepěla na zadku, dneska už těch trapasů bylo až dost. Všimla jsem si bratra, který seděl naproti staré paní. Pozoroval střídavě mě a toho kluka a nebyl to zrovna moc pěkný pohled. William se po chvíli sledování zvedl a odsunul mi židli. Já mu poděkovala za jeho nečekané gentlemanské gesto.
Až po tom jsem se uchechtla a šťouchla bratra do žeber.
,,Já tě nepoznávám, hrozně si se změnil, dříve si mě většinou ze židlí schazoval.", hned jak jsem to dořekla, tak bylo na bratrovi vidět, jak se uvolnil a dovolil si mírně svěsit svá ramena.

,,Chtěl bych ti představit mou babičku." Otočila jsem se na vrásčitou paní, která vypadala, jako typická babička z pohádky. Měla dlouhé stříbrné vlasy a překrásné oči, které se podobali těm Williamovým. Natáhla jsem k ní ruku a chtěla se představit, ale ta paní mě předběhla. Něžně mi schovala mou ručku do těch jejích a zpříma se mi zadívala do očí. ,,Hodně jsem o tobě slyšela.", byla jsem trochu zbrklá a skočila nechtěně stařence do řeči.

,,Doufám, že jenom dobré věci."
,,No samozřejmě. Už jsem se nemohla dočkat, až tě znovu uvidím. Hrozně jsi od minula vyrostla, pamatuji si, jak ses mi schovávala pod sukni a kradla mi koláče z plotny.", trošku jsem zrudla, ani ne tolik tím, že bych se styděl za své lumpárny, které jsem prováděla jako malá, ale zamrzelo mě, že jsem si to nepamatoval.

,,Nad čím přemýšlíš?", přetrhl tok mých myšlenek Will. ,,Ale nad ničím, můžeme si dát konečně jídlo?", Will se usmál a poukázal svou rukou na můj talíř. Ani jsem nezaregistrovala, že tam byl. Zbytek oběda probíhal v poklidu, avšak já byla, čím dál tím víc nervóznější z večera. Když jsem dojedla, odnesla jsem si svůj prázdný talíř. A co nejrychleji se vytratila do svého pokoje.

Sedla jsem si na postel a úlevně si vydechla. Přemýšlela jsem nad vším možným, zejména nad mými chybami. Chtěla bych se vrátit zpátky v čase a napravit je.
Vzpomínala jsem na sirotčinec, jakpak se mají asi děti? A našli už nějakou náhradu za Lucy?
V tu chvíli se mi zjevila před obličejem tvář paní Whitové, vypadala šťastně, ale bohužel neuplynula ani minuta a byla tam jiná tvář, patřila sice té samé osobě, ale vypadala úplně jinak. Byla celá pobledlá, oči měla bez života a rty měla celé od tmavé krve. Instinktivně jsem stiskla víčka k sobě a doufala, že ten hrozivý obraz zmizí a zbyde jenom prázdno a tak se taky po chvíli  stalo.

Deku, která ležela na posteli, hned vedle mě, jsem si přitáhla blíž k tělu a zachumlala se do ní. Bylo mi krásně teplo. Hodiny ubýhaly a já věděla, že s každou minutou se blíží můj odchod. Nezkoušela jsem skrývat strach, protože to nemělo smysl. Celé mé tělo mě prozrazovalo. Klouby jsem měla bílé, jak jsem si neustále mnula a drtila ruce, tep zrychlená a pod očima se mi začali rýsovat kruhy.

Slyšela jsem jak zavrzaly dveře a po chvíli je následoval i mužský hlas. ,,Neboj se, ty to zvládneš, tím jsem si naprosto jistý.", ani to nedořekl a už mi přátelsky stiskl rameno. Můj bratr mi vždy dodával sílu a i když bylo nejhůř, tak mně nikdy neopustil. Svou ruku jsem dala na tu jeho a zvedla se z postele. Otočila jsem se k němu čelem a usmála se. Bratr mi úsměv oplatil a vydal se pryč z mého pokoje. Vedl mě různými chodbami a já si začala uvědomovat, že v téhle části, jsem ještě nikdy nebyla, dostali jsme se až do veliké černé místnosti, kterou ozařovali plamínky svíček.

,,Jsme teďko v obřadní síni, kde tě naši obecní čarodějové připraví. Teď tě tu nechám samotnou, ale ničeho se neboj, oni za chvilku příjdou." Jak Will řekl, tak se i stalo. Ani ne do dvou minut přišli 3 čarodějové. Všichni se mi představili, ale bylo to zbytečné, protože můj mozek nedokázal přijmout nové informace.

Byli zde dva muži a jedna postarší žena, která mě vzala do malé šatny, kde chtěla abych se převlékla do černého roucha. Nic jsem nenamítala a poslušně udělala vše, co mi nakázala. Pak mě přivedla zpátky k ostatním. Podle jejich pokynů jsem si sedla na podlahu a ani nedutala. Začali na mně malovat různé znaky, které se mi táhli po obličeji, přes ruce až k nohám a u toho furt mumlali nějaká slova, kterým jsem nerozumněla. Když byli se svou prací zřejmě hotoví, tak mě žena vzala za ruku a táhla mě za sebou úzkou chodbou.

,,Teď si dobře zapamatuj má slova. Posadím tě do malého kruhu, který je středem hvězdy. Během kouzla, nikdy nesmíš opustit jeho hranice. Okolo tebe se postaví pět kouzelníků, každý má své místo na cípu hvězdy, až se tomu tak stane, tak ti vzplane tento svícen, který budeš držet ve svých dlaních. Jeho plamen nesmí uhasnout, dokavaď nebude kouzlo uskutečněno. Nic neříkej, jen otevři svou mysl a ničemu se nebraň.", žena si dala chvilku pauzu, než se otočila a upřela na mně své oříškové oči.

,,Ještě jedno pravidlo, řiď se srdcem, to ti úkaže pravý směr.", poděkovala jsem jí, za všechny rady. Žena se na mě povzbudivě podívala a dala mi do rukou onen svícen. Pak mě zavedla do slíbeného kruhu a nechala mou maličkost napospas osudu.

Další kapitola je na světě, omlouvám se, že až tak po dlouhé době. Doufám, že splnila vaše očekávání a chci moc poděkovat lidem, kteří mě podporovali svými krásnými komentáři. Hlavně kvůli nim, ji vydávám ještě dnes. Budu strašně ráda za každý komentář, či hlas.
💙❤💙