Strážci ohně

2. Kapitola

Bosá jsem si to mířila do hlavní budovy. Děti si za mnou ještě hrály a čekaly, až pro ně přijde vychovatelka, aby jim oznámila, že už je čas večeře. Svoje černé tenisky jsem držela v pravé ruce a lehce s nimi pohupovala do rytmu chůze. Byly tak promočené, že z nich odlétaly kapénky vody.
Kráčela jsem po trávě, která mě šimrala na chodidlech, pak jsem ale ucítila tvrdý povrch, když jsem stoupala vzhůru po betonových schodech. První co mě napadlo, bylo to, že se musím neslyšně dostat do mého pokoje, protože kdyby mě někdo viděl, že jsem celá mokrá a špinavá, tak bych musela do kanceláře, kde bych poslouchala velmi zajímavé věci o tom, jak by se mladá dáma měla chovat a o to já doopravdy nestojím.

Prvních pár kroků bylo nejistých, až do té doby, než jsem viděla, že křeslo pod okénkem vychovatelek je prázdné. Ulevilo se mi, když už jsem byla pár kroků od mého pokoje a nikdo si mé přítomnosti v domě ani nevšiml. Přeběhla jsem po podlaze až nakonec pokoje, kde byl starý radiátor. A pod něj jsem umístila hadr na kterém se po chvíli válely mé promočené boty. Dotkla jsem se prstem mobilu, aby se mi objevil čas. Ještě půl hodiny zbývalo do večeře a proto jsem se rozhodla, že si dám rychlou sprchu, přeci jenom jsem byla trochu umazaná od hlíny.

Otevřela jsem si svou skříň, ze které jsem si vyndala oblečení a přezuvky a namířila si to do koupelny. Rozsvítila jsem si malou žárovku a věci si položila na polici. Pokoj byl malý, ale koupelna byla prostorná a asi nejlépe vybavená z celého pokoje. Svlékla jsem si mokré věci, které jsem zahodila do umyvadla. Vlezla jsem si do sprchového koutu a zatáhla za sebou zelený závěs. Pustila jsem si sprchu a teplá voda mi začala stékat od hlavy až ke konečkům prstů u nohou. Do rukou jsem si vzala šampón a s cvaknutím ho otevřela a malou část si nanesla do vlasů. Chvilku mi zabralo, než jsem pokryla šampónem celé mé dlouhé blonďaté vlasy. Poté jsem ještě použila sprchový gel, kterým jsem si namydlila tělo.

A jako poslední jsem všechnu pěnu ze sebe smyla. Když už na mě žádná nezůstala, podala jsem si osušku a vylezla ven na malý ručník. Osušila jsem se a oblékla se do černých kraťasů a bílého tílka. Rozpuštěné vlasy jsem si rozčesala a vyfénovala. Když jsem měla vlasy suché, tak jsem si je vyčesala a svázala do culíku. Šla jsem si vyždímat oblečení a stoupla na studené dlaždičky, svou chybu jsem ihned napravila a obula se do přezuvek a začala zbavovat mé oblečení nadbytečné vody. Když jsem byla se svou prací hotová odnesla jsem ho a rozprostřela na radiátor.

Sedla jsem si na postel a začal jsem hledat v šuplíku klíče s čipem. Náhle jsem zaslechla přibližující se kroky na chodbě, které se zastavily až u mých dveří, které se následně otevřely. Stál v nich můj bratr a pomalým krokem se dobelhal až na svou postel. Kdybych řekla, že si na ni lehl, lhala bych, protože se na ni sesunul, jako kdyby ho právě střelili.

,,Jsem úplně vyčerpaný, už aby byla ta večeře, je to snad to jediné na co teď dokážu myslet", řekl s přidušeným hlasem, jelikož byl obličejem zabořený do deky. Já už měla taky hlad, každou chvíli mi to připomínalo břicho, které vydávalo prapodivné zvuky. ,,Co je dneska vůbec k večeři?"
,,Je krupicová kaše", řekl s nadšením bratr, protože ji oba milujeme.

Sedíme na posteli a mě už to přijde jako věčnost, ale v tom se ozve z rozhlasu nepříjemný hlas, který oznamuje večeři. Vymrštím se z postele a popadnu klíče a ze dveří vyletím jako první. Bratr mě ale rychle dohání. Rádi si dáváme závody, ale většinou je vyhraje on, ale dneska se cítím dobře a věřím si na vítězství. Seběhnu schody a snažím se nikoho nesrazit. Už vidím jídelnu a tak ještě přidám na rychlosti. Bylo to těsné, ale pro dnešek jsem se stala vítězem.

,,Zlepšuješ se každým dnem."
,,Já vím," odpovím a hned na to si vezmu tác se lžící a blížím se ke kuchařkám.

Ty zdvořile pozdravím, ale už nečekám odpověď. Do talíře mi nandaly velikou naběračkou krupicové kaše, kterou posypaly kakaem a troškou moučkového cukru. Talíř jsem si od nich přebrala a k tomu si ještě nalila dvě skleničky mléka. Jednu jsem si dala na svůj tác a druhou podáala bratrovi. Jako vždy směřujeme ke stolu u okna, kde sedíme už od začátku, co jsme tady. Posadili jsme se naproti sobě a s chutí se pustili do kaše. Dneska bylo u našeho stolu ticho, protože jsme si vychutnávali jídlo, ale jinak bylo v jídelně rušno. Vychovatelky se věnovaly malým dětem, které dělaly největší nepořádek. Do pusy jsem si dala poslední lžící a celé to zapila studeným mlékem a uvelebila se na židli.

,,Nikdy nepochopím, jak můžeš tak rychle jíst?"
,,Já ani nevím, co kdyby mi to někdo snědl". Nadzvedne obočí a pousměje se a pokračuje dál v jídle a já se obrátím směrem k oknu. Venku je pořád tak krásně, možná bych se mohla jít ještě projít. Koukám směrem k malému lesu, kde mají děti postavené domečky na stromech. Připadá mi, že vidím obrys postavy. Jindy bych nad tím nepřemýšlela, protože bych si myslela, že je to nějaké z dětí, jenomže tahle postava je strašně vysoká a navíc všechny děti jsou na večeři. Ta postava ve mně vyvolávala špatný pocit, až mi z toho naběhla husí kůže, kopla jsem pod stolem bratra, který se na mě nechápavě podíval. Na vteřinu se na něj otočím a pak ukážu prstem směrem k domkům na stromech, kde si myslím, že někdo stál.

,,Co se děje?," zeptá se bratr, ale mě však trvá, než odpovím, protože tam, kde někdo stál, už nikdo není, snad se mi to nezdálo nebo snad ano?
,,No já myslela, že tam někdo stojí!"

Na Williamově tváři se zjevilo něco podobnému strachu, ale nedával nic najevo a raději nad tím mávl rukou a pustil se opět do jídla. Oba dva už máme prázdné talíře a tak je jdeme odnést kuchařkám a já se poté vydám svižným krokem do našeho pokoje. Chtěla bych se jít ještě projít, když je tak krásně.
,,Jdeš ven?" ,,Ano, půjdu si ještě užít poslední zbytky sluníčka," odpovím ihned na otázku.
,,Milá sestro, nechtěj, abych ti připomínal, co je dnes za den."

Nahodila jsem nechápavý výraz. ,,Nevím asi mi budeš muset osvěžit paměť," pobídnu ho. ,,Každý pátek hrajeme přeci deskové hry." William měl pravdu, já ale myšlenkami byla úplně jinde, ale tohle jsem bratrovi nemohla odepřít, byla to naše menši tradice a proto jsme vytáhli deskovou hru, kterou jsme hráli asi hodinu.

Bylo okolo osmé a mě se začaly zavírat oči. Převlékla jsem se do pyžama a vlezla si pod deku. Bratr se akorát sprchoval, když já odešla do říše snů. Abych řekla pravdu, nic moc hezkého se mi nezdálo, vybavil se mi zase sen s ohněm a s mou matkou, ale tentokrát tam byla i s námi temná postava. Probudila jsem se a už přes hodinu koukala do stropu, nešlo mi usnout. Začaly mě bolet oči z té tmavé stěny nade mnou. Bratr vedle na posteli byl rozvalený a půlku deky měl na zemi.

Ta postava mi byla záhadou a jelikož jsem hodně zvídavý člověk, tak jsem se rozhodla vydat se na to místo. Potichu jsem si nazula boty a oblékla mikinu. Bratr tvrdě spal, když jsem za sebou zavírala dveře. Vyšla jsem do tmy, neviděla jsem ani na krok. Ale zahradu jsem měla tak prošlou, že jsem věděla jak se na místo dostanu co nejrychleji. Došla jsem k prvnímu domu na stromě, až jsem obešla všechny, ale nikdo tu nebyl. Co jsem si myslela, určitě se mi to jenom zdálo.

Byl krásný večer, měsíc byl v úplňku a foukal mírný vítr, ale přeci jenom mi byla zima. Už jsem se chtěla otočit, když v tom přede mnou zapraskala větvička. Zamžourala jsem do tmy, abych něco zahlédla, podle mého odhadu tam stála mužská postava. Byla vysoká a hleděla mým směrem, chtěla jsem ji pohlédnout do obličeje, ale byla tma. V hlavě se mi zobrazovalo jediné slovo, útěk, ale já i přes to stála jako přikovaná k zemi. Ani jeden z nás neuhnul pohledem. ,,Kdo jsi?" Zeptala jsem se třesoucím hlasem. ,,Jsme někdo, kdo nemůže uvěřit, že jsme tě našli," řekl hlubokým a rázným hlasem. Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale postava už zde nestála a to z jediného důvodu, někdo nás vyrušil. ,,Kate jsi v pořádku, co se stalo?"

,,Nic, jsem v pořádku Williame, šla jsem se jen projit a vyčistit si hlavu." Vím asi nebyl úplně nejlepší nápad mu lhát, ale kdybych mu to řekla, už bych nemohla nikam jít sama a třeba se mi to jen zdálo, přeci jenom jsem byla venku v noci. Jenže bratr se nedal tak rychle odbít.
,,Já myslel, že tě slyším, jak se s někým bavíš?" ,,To se ti opravdu jen zdálo." Bratr ke mně přistoupil a silnýma rukama si mě přitáhl do obětí a do vlasů mi zašeptal. ,,Tohle už nedělej, nevěděl jsem, co se stalo, probudil jsem se a tvá postel byla prázdná, bál jsem se o tebe."

Nevím proč o mě má takový strach, někdy to opravdu přehání, ale na jednu stranu to chápu, má už jenom mě.
,,Já vím, mrzí mě to, ale mrznu, mohli bychom prosím jít?" ,,Tak pojď," řekne bratr a kráčíme směrem do domu. Lehnu si do postele a ještě než usnu, slyším bratra, jak s někým hovoří. S kým takhle pozdě může mluvit? Chtěla bych to slyšet, ale jsem tak unavená, že usnu.

Doufám, že se kapitola bude líbit a budu ráda za každý komentář.
❤