Strážci ohně

4. Kapitola

Tak už dost smutku, jsou tu pořád se mnou i když ne tak, jak bych si přála. Pomalu jsem rozpletla nohy z tureckého sedu a vstala. Vložila jsem si obrázek do truhličky a tu schovala pod prkno. Otočila jsem se zády ke vchodu a začala jsem pomalu zdolávat žebřík.

Konečně zase na tvrdé zemi. Tak co bych mohla tak dělat? Nevím ani, kolik je hodin, no nic, tak to půjdu zjistit jako první. Vyšla jsem z lesa a mířila si to do domu, ale zdržel mě motýl. Byl tak obrovský a krásně zbarvený, měl modrou barvu, která měla snad všechny odstíny a dozdobený byl černými pruhy. Poletoval okolo mě a chvilku si mi sedl na ruku a pravidelně otevíral a přivíral křídla. Seděl na mně do té doby, než jsme byli před vchodem a museli jsme se rozloučit. 

Motýl vyletěl směrem k nebi, kde už jsem ho neviděla, protože mi svítilo sluníčko do očí. ,,Tak se měj." Vyběhla jsem schody a šla do pokoje. Sedla jsem si na postel a zadívala jsem se na mobil. To už jsou tři, zhrozila jsem se. Rychle jsem vstala z postele a šla rychlou chůzí ke skříni, ze které jsem vyndala mé sportovní oblečení. Popadla jsem tyrkysové tričko, do kterého jsem se převlékla. Potom následovaly černé legíny a modročerné boty.

 Sepla jsem si vlasy do rychlého drdolu a vzala si z postele mobil se sluchátkami. Vždy běžím přes park, potom zabočím doprava a malou cestičkou se dostávám k lesu. Je to asi tak osm kilometrů, takže to mám tak na hodinku. Jelikož jsem si ještě zapomněla kšiltovku, bez které bych neviděla, tak jsem pro ni vyběhla.

Tak, teď už bych konečně mohla běžet, ty schody byly taková rozcvička. Zapojila jsem sluchátka do mobilu a klikla jsem na soubor s písničkami a v ten okamžik jsem vyběhla. Když se písnička přepla, tak jsem změnila své tempo podle dané písničky. Dělám to automaticky. Běželo se mi krásně, nikoho jsem nepotkala, takže to bylo ještě lepší.

Už jsem byla skoro u školy, tak jsem zahla prudce doprava a pokračovala ve své trase. Zahlédla jsem les, ale ten byl ještě hodně daleko. Běžela jsem po louce, která mě doprovázela, až k lesu. Koukala jsem směrem, kde pobíhali dva zajíci. Svítily jim bílé ocásky a když mě zbystřili, tak zůstali stát jako sochy. Ale čím více jsem se přibližovala, tím více stříhali ušima až to nevydrželi a utíkali dál ode mě.

Chvilku jsem běžela podél lesa po polní cestičce a pak jsem zamířila přímo do jeho středu. Pokračovala jsem po vydupané cestě a přeskakovala kořeny. ,,My víme, kde jsi.", ozval se mi v hlavě ten známý hlas.

Ten zvuk mi vibroval celou hlavou, až jsem se musela zastavit. Stěží jsem oddychovala. Vyndala jsem si sluchátka z uší. ,,Nedělej, že nás neslyšíš, ty víš, že jsme tady s tebou." ,, Kdo jsi?! A co po mně chceš?" Nevěděla jsem, co se děje, hlava mě začala bolet tak, že jsem si dlaněmi ucpala uši, ze kterých mi začala vytékat krev. Bolest se mi dostávala do všech svalů. Pomalu se mi podlamovaly kolena, až jsem se neudržela a spadla na zem. Jehličí a větvičky mě bodali do nohou.

,, Konečně, jak dlouho jsem se tě chtěl zbavit, ale oni tě furt chránili. A přitom jsi tak slabá, ale neboj, tvůj život už nebude mít dlouhé trvání." ,,Nevím, kdo jsi a o čem to mluvíš, ale vypadni z mé hlavy!" Zatnula jsem pěsti až mi zajely nehty do kůže. Soustředila jsem se na to, abych zůstala při vědomí, protože ten nátlak byl tak silný, že se mi chtělo omdlít.

V hlavě jsem slyšela nějaké výkřiky a nadávky, podle mě, ten muž se s něčím pral. Cítila jsem, že bolest pomalu ustupuje, ale já měla co dělat, abych neupadla do mdlob. ,,Nevím, jaké kouzlo tě chrání, ale rozhodně to jen tak nevzdám." Chvilku jsem ještě vnímala tlak v mé hlavě, který pomalu ustupoval.

Před očima jsem viděla černé mžitky a jako poslední jsem zaznamenala tvrdý dopad na kořen. Cítila jsem krásnou vůni borovice, u které jsem asi ležela. Dlouhou dobu mi nešly ani otevřít oči a už vůbec ne se postavit. Donutil mě až silný křik nějakého ptáka. Křečovitě jsem otevřela oči a chytila se za hlavu. To bude pořádná boule.