Strážci ohně

10. Kapitola

Svícen jsem křečovitě svírala v prstech. Stála jsem v malém kruhu, který byl uprostřed pěticípé hvězdy. Cípy ještě protínal veliký kruh, který uzavíral tento symbol. V místnosti bylo šero a zneklidňující ticho. Opatrně jsem se přemístila ze stoje do tureckého sedu a upravila si kápi od roucha. Na chodbě jsem uslyšela hluk, tudíž jsem věděla, že někdo přichází.

První kdo vyšel ze dveří, byl statný muž, který měl černé vlasy a po tváři se mu táhla menší jizva. Propaloval mně pohledem a mně se to ani trochu nelíbilo. Jako další přišel Chris, potom následovali dva obecní čarodějové a nakonec přišel můj bratr. Každý se postavil na svůj cíp a poté se všechny pohledy zaměřili na mně. Na úrovni mé pravé a levé ruky, stáli čarodějové, kteří si byli hodně podobní a já proto usoudila, že to jsou dvojčata. Přede mnou stál bratr a vedle něho byl ten muž, ze kterého jsem měla husí kůži. Jediného, koho jsem neviděla, tak byl můj učitel, Chris. A proto jsem usoudila, že stojí za mnou. Byla jsem moc ráda, že mi kryje záda právě on.

Všichni se postavili do pozoru a přitiskly k sobě své dlaně. Will začal pronášet nějaké slova, kterým jsem opět nerozuměla, když svou řeč dokončil, tak stejná slova začal říkat i muž po jeho levici.  Takhle to následovalo do doby, než se kruh celý uzavřel, přesně v ten moment mi v ruce vzplál svícínek. Pak prolomil ticho hluboký a hlučný hlas, který patřil muži stojícímu vedle Willa. Začal pohybovat rukama, kterýma naznačoval různé symboly, až nakonec si vybral pravou dlaň, kterou vystrčil dopředu. Vytryskl z ní černý oheň, který, jak to z mého pohledu vypadalo, mířil přímo na mou hlavu.

Naštěstí se zastavil tak dvacet centimetrů nade mnou. K tomuto ohni se přidaly ještě dvě žlutá světla, která patřila bratrům, bílý oheň a nakonec Willův, modrý plamen. Magie pěti kouzelníků se začala spojovat a vytvářet barevné obrazce, připomínající polární záři, která se začala rozprostírat všude po místnosti. Už jsem ani neviděla symboly, které byly nakresleny na zemi, zbyly jenom barvy a čarodějové. Najednou se přede mnou zjevila žena, která byla v bílém tílku a delší tmavé sukni. Mrkala jsem a zaostřovala na osobu. Možná se mi to jen zdálo, ale i tak to byl krásný pocit, přede mnou totiž stála ředitelka sirotčince.

,,Nemáme moc času, musíš jít ihned se mnou.", řekla Lucy.
,,Já jsem ale dostala přikázáno, že nesmím opustit kruh.", moje srdce mně táhlo k ní, ale rozum mi bránil. ,,Já vím, ale musíš mi věřit. Nikdy bych tě o to neprosila, kdyby to nebylo nutné.", váhala jsem, ale pak jsem si vzpomněla na slova té čarodějky a uvědomila jsem si, že měla pravdu. Musím věřit svému srdci a teď jsem přesně věděla, co chtělo. Vstala jsem tedy a udělala první krok, když v tom jsem, vzdáleně uslyšela Willa a Chrise, jak na mně křičí, abych svoje místo neopouštěla za žádnou cenu. Omluvně jsem se na ně otočila a chystala se udělala přesný opak toho, co po mně chtěli.

,,Pospěš si, musíme tě sem stihnout vrátit v čas.", křikla na mně, ale nebyla jediná, kdo na mně křičel. Chris i s mým bratrem na mně neustále volali a snažili se upoutat mou pozornost, ale když jsem se na ně otočila, viděla jsem v jejich tvářích strach. Pak mně, ale napadla ještě jedna otázka a taky, že dlouho netrvalo, než jsem ji vyslovila.
,,Jak to myslíš my?", podivila jsem se. ,,Kate, čekají na tebe tví rodiče.", nemohla jsem uvěřit jejím slovům. I kdyby nemluvila pravdu, tak za ten risk mi to stálo. S pocitem nejistoty a radosti jsem udělala první krok do neznáma. Když jsem opustila hranice kruhu, tak se na mně svalila černá magie, ze které mně vytáhla mužská ruka.

Přistála jsem na něčem měkkém nebo spíš na někom. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, pode mnou ležel můj táta a usmíval se od ucha k uchu. Chtěla jsem toho tolik říct, ale slova se mi zasekla v krku. Z mého transu mě vyrušil jemný hlas, který nemohl patřit nikomu jinému než mé matce. Něžně mě objala a pomohla mi vstát. Věděla jsem, že zadržovat slzy je marné a očividně mí rodiče to věděli také. Vtáhli mně do rodinného objetí ,,Ach holčičko naše, tolik si nám chyběla.", zanaříkali si. ,,Ne tolik, jako vy mně, jsem bez vás úplně ztracená."

Rodiče mně pustili a mně se to ani trošku nelíbilo, bála jsem, že mi každou chvíli zase zmizí. ,,Kate, tolik jsi vyrostla. Ovládáš tak silnou magii, že si to ani nedokážeš představit. Tvoje budoucnost nebude lehká, ale si tak silná, jako nikdo jiný. Musíš zastavit krále a zachránit celý svět.", řekl otec s hrdostí a zároveň i s bolestí v hlase. 

,,Já takovou zodpovědnost, ale nechci a ani jsem jí nikdy nechtěla. Nejsem silná, tak jako vy, to vy byste měli být na živu a zastavit krále."

,, Zlatíčko, ale tohle nikdy nebyl náš osud, možná si teď nepřijdeš silná, ale věř mi, nikdo nemohl vybrat nikoho lepšího, než si ty. Dáváme na tebe celou dobu pozor a jsme na tebe tak hrdí, že si to ani neumíš představit. O hodně věcech ani nevíš, ale dokázala jsi toho tolik a ještě dokážeš.", pronesla matka, mezitím co já na ni upřeně hleděla. Bála jsem se tak moc jsem se bála.

 Tak moc jsem se bála zodpovědnosti, která mi spočinula na bedrech, také zklamání, neúspěchu a dalších ztrát, které nechyběly v žádných válkách. ,,Mami, tati, ale jak to mám dokázat, když ani nedokážu ovládat své shopnosti?", zeptala jsem se s obavou v hlase, ale to by nebyli oni, aby na to nenašli odpověď.
,,Nevěříš si a na víc ani nechceš přijmout svou pravou stránku, zbytečně s ní bojuješ. Není nic špatného na tom, že jsi ohnivý strážce a že se bojíš. Strach tě vždy požene, ale všeho s mírou, nikdy tě totiž nesmí ovládnout, protože v takových případech děláme věci, kterých pak litujeme.", dopověděl svůj proslov otec.

Z ničeho nic jsem se zbrkle chytla za spánky, protože mně začala neuvěřitelně bolet hlava. Lucy i s rodiči mi přispěchali na pomoc, ale lehce jsem je odbyla rukou.
,,Je tu příliš dlouhou, musíme jí vrátit.", řekla Lucy zkroušeně.
,,A kde to vlastně jsem, jsem v nebi?", matka se usmála a pohladila mně po tváři.
,,Není to nebe ani peklo, je to díra mezi světy, když jsme se pro tebe obětovali, tak jsme neumřeli. Žijeme v časových trhlinách, také se tomu tady říká bludiště pro ztracené duše. Je nás tu hodně, ale každý je tu jen po určitý čas."

,,A co se stane, když ten čas vyprší?", matka s otcem se smutně usmály. ,,Nebudeme nic vnímat ani cítit, budeme na věky uvěznění v prázdnotě.", řekla ledovým hlasem. ,,Ale přece se s tím dá něco dělat nebo snad ne?", musela existovat nějaká možnost, nemohli přece tady kvůli mně nadobro zůstat. Otec se nadechoval k odpovědi, ale nestihl nic říci, protože já jsem spadla na zem, jak uschlá hruška. 

Hlava mně bolela a brněli mně konečky prstů. ,,Musíš se ihned vrátit zpátky Kate, buď statečná a věř svým instinktům. Víme, že uvnitř hlavního sídla strážců jsou špehové, kteří patří ke králi, musíš je objevit a zneškodnit, dřív než bude pozdě. Otevři se své magii a přijmi ji, jedině tak ji můžeš ovládnout. Milujeme tě a neustále na tebe budeme dávat pozor.", řekla matka vlepila mi i s otcem pusu na tvář.

 Vstala jsem a ze všech sil je objala, pak jsem se otočila na Lucy. ,,Můžeme?", zeptala se.
,,Ještě bych ti chtěla za všechno jednou moc poděkovat, nestihla jsem ti to říci, ale vždy si pro mě byla moc důležitá.", věděla jsem, že kdybych jí to neřekla, tak bych toho jednou hořce litovala, i když si myslím, že to Lucy už dávno věděla. Usmála se a chytila mně za ruku.
,,Mám vás ráda.", zašeptala jsem a v tu ránu se všechny obličeje přede mnou rozplynuly.

Probrala jsem se na studené zemi. Vedle mně byl spadlý svícen, ze kterého odkapával vosk. Neměla jsem sílu na to se pohnout a něco mi i říkalo, že je marné se snažit. Po chvilce mně to ale přestalo bavit a začala jsem se nespokojeně hýbat. V tom ale zesílil stisk na mém rameni, o kterém jsem do té doby ani nevěděla. ,,Lež klidně Kate.", zašeptal bratr a já neměla důvod ho neuposlechnout. V dáli jsem viděla čaroděje s jizvou, jak si něco naštvaně mumlá. Chtěla jsem se Willa zeptat na to kdo to je, ale nezmohla jsem se na nic. Zavřela jsem oči a po chvíli uklidnila svůj zrychlený dech a usnula.

A další kapitola je na světě, i když přiznávám, že až po tak dlouhé době. Samotnou mně to mrzí, ale je toho teď nějak moc. Doufám však, že jsem neztratila vaši trpělivost a důvěru. Také doufám, že jste si kapitolu užili a budu jako vždy, neskutečně šťastná za vaše komentáře, které mě vždy dokáží povzbudit. Mějte se krásně.
😍❤😍