Pád světla a vzestup temnoty

Umění zapomenout

Leknutím se otočila na onoho může. Kdyby s sebou měla svůj světelný meč už by byl zapnutý a připravený k boji, ale meč s sebou neměla. A myšlenka, že by do rukou vzala Benův starý meč jí až příliš zabolela. Vlastně meč byla jediná věc, která ji ještě spojovala s minulostí. Nech minulost zemřít. Protože od síly se pokoušela odprostit.

Jak naivně doufala, že je to Ben. Jak si myslela, že by se vrátil, že by to byl jen jeden dlouhý, zlý sen. Byl  to Finn a ne Ben, kdo ji ruku položil na rameno a slovil jí jménem. ,, Jsi v pořádku?"zeptal se opatrně. Věděl, že se má hrozně, že ji jeho smrt trhá srdce, ale on jí nedokázal pomoct, nikdo jí nedokázal pomoct. Přestože uběhly už dlouhé měsíce od její ztráty, nevypadalo to, že by se cítila alespoň o něco málo lépe. Ještě stále nedokázala spát a byla ráda za každou minutu, kterou napsala, stále měla v mysli jeho úsměv. Jak se naposledy usmál, jak se oba usmáli a potom...
Potom vše bylo pryč. Všechnu radost, vystřídal bezmezný smutek a obrovská bolest. Neměla tehdy sílu plakat, avšak teď každá její slza byla věnovaná, jen Benovi Solo.

Rey se podívala do těch tmavých očí Finna. Ben měl taky takové a přesto zcela jiné, až ji udivilo, že si toho nikdy dříve nevšimla. ,, Samozřejmě, že jsem. "řekla neutrálním tónem hlasů. Člověk, který by Rey neznal by řekl, že je vše v největším pořádku, ale Finn ji znal. Nedokázal se vcítit, a nebo jen pomyslet na to co prožívá, avšak jak už bylo řečeno, nedokázal jí pomoci. To by dokázal je jeden jediný člověk v galaxii a ten tady není. Přesto ho napadlo, že se možná ani nechce vcítit, protože Ren byl člověk, kterého z duše nenáviděl a to byl možná důvod, proč nedokázal cítit stejný smutek jako ona. Stejně nikdo jiný kromě Rey nevěděl, co se mezi nimi stalo, a jak vlastně Ren umřel. Přesto bylo vidět, že to bylo za dobro, za světlou stranu.
Samozřejmě, že Odboj už skončil, tak jako První řád, ale vítězně. Protože už skončila válka, nebylo potřeba lidí, aby bojovali za dobro. Sice se našli lidé, co stále věřili a doufali v návrat Prvního řádu, ale těch bylo pomálu. Většina lidí, co v Druhé válce bojovali se vracela domů, jako Rey. Vracela se za rodinou, přáteli, dětmi, ale Rey se úplně izolovaná od jakéhokoliv kontaktu z vnějším světem, bylo obtížné ji někde nálezt či zastihnout. Finn si osobně myslel, že se jim vyhýbá záměrně, ale pokoušel se chápat její situaci. I po válce to bylo těžké, smířit se smrtí blízkých a milovaných. ,, Rey, neodcházej. "řekl Finn, když se chystala odejít směrem ke své lodi. ,, Nemám čas, Finne."odvětila ledabyle a dal kráčela svým směrem. ,, Myslím, a ne jen já, všichni si myslíme, že by jsi měla něco vidět, Rey." neotočila se. ,,Je to důležité! "křikl ještě za ní, ale už byla moc daleko na to, aby jej slyšela. ,, Zatraceně." zaklel. A pak dostal lepší nápad než jen klít do země. Rozběhl se a běžel, co nejrychleji, aby Rey ještě ztihnul. Její loď nebyla moc daleko, doufal, že ji dostihne dříve než odletí. Stromy řídly až doběhl na místo, kde byla její loď. Už startovala a pozvolna se vznášela ve vzduchu. ,,Rey, prosím poslouchej mě!"křičel. ,, Jedná se o Rena." byla to lež, ale Rey by se to dřív nebo později stejně dozvěděla. Jen ji potřeboval dostat na základnu bývalého Odboje. Ale nezdálo se, že by se Rey zastavila, aby neodletěla se svou lodí. Finn si myslel, že jeho slova nejspíš neslyšela. Slyšela je. Každé slovo slyšela, ale ona se chce zbavit té bolesti, chce zapomenout a ne si způsobovat další.