Vlci z ulice - Počátek

Kousnutí

Další den byl podobný tomu předchozímu. Utíkal jsem před sheriffem, pozoroval lidi ve městě. Měl zatracený hlad, ale odmítal jít znovu do obchodu.
Večer jsem se znovu vydal k hřbitovu.
Chybíš mi.. Tak moc..“ Zašeptal jsem, když jsem stál u matčina hrobu.

Najednou jsem uslyšel šramot z ulice za zdí. Zvedl jsem hlavu a vyšel za jeho zdrojem. Po chvíli mi došlo, že to byla snad ta největší blbost, jakou jsem mohl udělat. Jako bych se nikdy v tomhle městě nesetkal s trestnými činy a jinými podivnými věcmi. Pár centimetrů ode mně proletěl vzduchem nějaký tvor a přistál na jednom z náhrobků. Vrčel. Vykulil jsem oči a začal couvat. Nebylo pochyb. Byl to vlkodlak. Jeho oči, ale byly jiné. Zelené. Takové jsem ještě neviděl. Zelenooký, očividně zraněný, utekl. Chtěl jsem se vydat za ním, jelikož vypadal celkem vyděšeně a osobně jsem na něj měl spoustu otázek, když v tom po mně něco skočilo a strhlo mě na zem. Ucítil jsem palčivou bolest v rameni tak silnou, že mě donutila vykřiknout.
„To jsem nechtěl! Nebylo to schválně! Hej! Slyšíš mě? Neumírej! Hlavně neumírej!“ Křičel ten někdo, kdo tu byl taky. Zřejmě to byla osoba, která se rvala se zelenookým.
Tak nějak jsem ho nevnímal. Byl jsem jako v tranzu.. Ze kterého mě během momentu probudila pořádná facka. Au! To sakra bolelo!
„Zůstaň při vědomí! Přeměn se! No tak! Přeměn se!“ Řval na mě.
Cítil jsem, že si mě znovu berou mdloby.
„Za tohle se omlouvám..“ Řekl najednou.
V tom okamžiku mnou projela intenzivní bolest. Prudce jsem se posadil a zařval. Vážně mi ten idiot právě zlomil ruku?! Cítil jsem to. Moje oči byly jiné. Cítil jsem tesáky v puse. Drápy, které vylézaly z prstů.
Zadíval jsem se na něj. Teď už konečně moje oči rozpoznaly obličej kluka s fialovýma očima, který vypadal jenom o něco málo starší, než jsem byl já.
„Díky Bohu! Myslel jsem, že seš mrtvej!“ Řekl on a pořádně mnou zatřepal.
„Tys mě kousl..“ Vykoktal jsem.
„Promiň. Nechtěl jsem.“ Řekl. „Teď jsi, ale moje beta.“
„Jsem Philip. Tvoje alfa.“ Natáhl ke mně ruku se širokým úsměvem.
„Jsem Stiles. Proč máš fialové oči?“ Zeptal jsem se. Potřásl jsem si s ním.
„Jsem alfa pouliční smečky. Nejsme stejní, jako normální vlkodlaci, ale to brzo pochopíš. Máš velký potenciál stát se alfou. Cítím to z tebe. Ukážu ti moji další betu. Myslím, že byste k sobě pasovali.“ Řekl. „Nebo tu snad chceš zůstat?“
Zavrtěl jsem hlavou. Už jsem měl dost samoty.
Usmál se. „Tak pojď za mnou. Všechno ti vysvětlím. Uvidíš. Brzo si zvykneš.“
Usmál jsem se a následoval ho. Udělal jsem první krok vstříc svému novému životu vlkodlačí bety.