Vlci z ulice - Počátek

Jiný nepřítel

To není možné! Ozval se mi v hlavě Philip. Promnul jsem si spánek. Mělo mi dojít, že bude poslouchat.
Co tím myslíš? Zeptal jsem se.
Víš, já.. Nepředstavil jsem se ti. Jsem Severův bratr. Arayin syn. Moje příjmení bylo Calavera. Původně jsem byl lovec, který měl hlídat situaci v Beacon Hills. Byl jsem, ale pokousán. Vzpříčil jsem se kodexu. Odmítl poslechnout matku. Zůstal jsem naživu.. Řekl.
Lovecký kodex. Odporná věc. Kvůli této pitomosti přišla matka Allison o život. A můj alfa mohl taky..
Co chceš říct tím, že to není možné? Zeptal jsem se.
Cítili bychom přítomnost jejích lovců. Ten pach známe. Všichni. Včetně tebe. Pachy, které zná alfa, zná automaticky i beta. Je to naše bezpečnostní pojistka, jelikož ne vždy držíme u sebe. Tak jsme schopni identifikovat hrozbu a utéct od ní.
Chápal jsem.
„Děje se něco?“ Zeptal se Argent.
„Zastav.“ Vyzval jsem ho.
„Ne. Máme za zády Arayu a tucty lovců. Nehodlám jim naservírovat vlkodlaka přímo pod nos.“ Vrčel Argent.
„To není Araya. Zastav.“ Řekl jsem.
Zpomalil. „Co tím myslíš?“
„Můj alfa.. Má jisté spojení s tvou lovkyní..“ Obrátil jsem oči. „Právě mi potvrdil, že to není ona. Musím se vrátit.“
„Stilesi, Počkej. Nevíš, do čeho jdeš.“ Vyzval mě Argent.
Otevřel jsem dveře a za jízdy vyskočil ven. Proměnil jsem se do vlčí podoby a co nejrychleji vyrazil zpět. V duchu jsem si nadával do blbců. Nevěděl jsem, kdo to je, ale právě mě slušně dostal. Mě! Už jako člověk jsem byl mozkem veškerých operací smečky Scotta McCalla. A teď jsem se nechal napálit takovou průhlednou věcí! Co se to se mnou dělo? Vymývalo mi to, že jsem se o nic, kromě žrádla, nestaral mozek? Začal jsem blbnout? Tohle se mi ještě nikdy nestalo.
Po chvíli jsem zpomalil a rozhlédl se kolem. Byl jsem tak rozrušený, že jsem se nedokázal soustředit na to, kam běžím. Všiml jsem si, že moje přední tlapa se střídavě měnila v ruku a zpět. Nedokázal jsem udržet kontrolu.
Za sebou jsem uslyšel cvaknutí zbraně.
„A mám tě, krásko..“ Ozvalo se za mnou.
Zavrčel jsem, prudce se otočil a skočil po hlase. Viděl jsem hlaveň, která mířila na mě. Ozval se výstřel. Ucítil jsem ostrou bolest v pravé přední tlapě. Ani to mě však nezastavilo a mé tesáky se zabořily do hrdla lovce, který začal křičet. Ne na dlouho. Poprvé, za celou tu dobu, jsem zabil člověka. Člověka! Udělal jsem to, co se mi nejvíc příčilo. S pocitem viny jsem se díval na mrtvolu přede mnou. Dal jsem čumák dolů a snažil se zachytit pach. Bylo to něco neznámého. Něco, co jsem nikdy necítil.
Stilesi!!! Ozvalo se mi v hlavě Philipovo zařvání.
Nebyl čas na blbosti. Rozběhl jsem se pryč. Mělo mi dojít, že to bude jen ztráta času. Že to nebude tak snadné. Rychle jsem běžel lesem a snažil se vybavit si něco, co by mě mohlo dovést k Satomi. Potřeboval jsem se setkat se svou smečkou. A to okamžitě..