Vlci z ulice - Počátek

Poslední beta

„O co ti jde?“ Zeptal jsem se a zamračil se.
Tohle se Philipovi nepodobalo. Echo se nějakým způsobem sem dostal se mnou. Jasně jsem ho viděl. Na Philipovi bylo něco zvláštního. Z pusy mu odkapávala divná pěna. Až teď jsem si všiml rány po kulce. Někdo ho musel dostat.
Jeho oči zamířily k Echovi a skočil po něm. Popadl jsem jej za ramena a odhodil jej zpět.
„Philipe, uklidni se!!“ Zakřičel jsem.
Zavrčel, zařval. Jeho oči zfialověly, nechal drápy vyjít ven a sekl po mně. Pak znovu a znovu. Pokoušel jsem se vyhýbat. Dal jsem mu ránu pěstí. On mi to oplatil. Ještě jsem neměl dobře zažitý vlkodlačí styl boje. Sekl jsem po něm svými drápy. On mě popadl a odhodil mě na náhrobek za mnou.
Vstal jsem a znovu po něm skočil. Mé drápy se nechtěně zaryly do jeho zátylku.
Před sebou jsem uviděl většinu naší smečky - mrtvou. Všechny je zabil, za tu dobu, co jsem byl pryč. Všechny. Až na pár, co uteklo a Echa, který byl tady se mnou.
Vytrhl jsem drápy z jeho zátylku a odhodil jej od sebe.
„Co jsi udělal?“ Zašeptal jsem.
Zavrčel.
„Co jsi to udělal?!“ Zakřičel jsem a skočil po něm.
Přestal jsem se ovládat. Škrábal, kousal, sekal, kopal, mlátil ho pěstmi. Bolelo to. Tam uvnitř mě to bolelo. On je zabil. Zabil celou naši smečku. Já a Echo jsme v podstatě byli poslední, jelikož ti, co jsem viděl utéct, byli dost vážně zranění.
Vrazil mi drápy do břicha a v tom okamžiku...
Se mé zuby sevřely kolem jeho hrdla. Zařval. Vytrhl jsem je ven.
Podíval se na mě očima plnýma bolesti a smutku.
„Já.. Nechtěl jsem..“ Mumlal jsem.
„To je v pořádku..“ Zašeptal. „Vlastně jsem to chtěl..“
Vykašlal hromadu krve. Třásl jsem se. Byl jsem zvyklý zabíjet, ale tohle bylo jiné. Lovci, jiné smečky, lidé, zvířata, to mi bylo úplně jedno, ale on byl moje alfa. Vůdce mé smečky. Byl moje rodina.
Dotkl se mého obličeje a zadíval se na mě.
„Musíš to být ty.. Ten potenciál..“ Chrčel. „Budeš ta nejsilnější alfa, jakou kdy pouliční měli. Nemůžu tě učit. Musíš se naučit bojovat sám. Rvát se za svou smečku. Chránit svou rodinu. Věřím.. Já věřím, že to zvládneš..“
„Ne.. Ne.. Ne!“ Mumlal jsem. „Nejsem připraven! Nevím, co dělat, nemůžeš to jen tak hodit na mě!“
„Zvládneš to. Echo.. Marry.. Madison.. Budou ti krýt záda. Budou ti oddaní... Nikdy nesmíš ukázat slabost. Věřím, že to zvládneš... Stilesi..“ Zašeptal.
Jeho tělo ztěžklo v mých rukách. Zavyl jsem. Dlouze a úzkostně. Dával jsem vědět smečce, že naše alfa je mrtvá.
„Co budeme dělat teď, Stilesi? Bez alfy nás ostatní zničí.“ Řekl Echo.
Opatrně jsem položil na zem tělo našeho bývalého alfy. Nebyli jsme ztracení. Ještě ne. Cítil jsem to.
Otočil jsem se k Echovi. V jeho přirozeně modrých očích jsem uviděl záblesk svých vlkodlačích. Už nebyly zelené. Byly fialové. Fialové!!
Zíral na mě s otevřenou pusou. Oba jsme věděli, co to znamená.
„Nic není ztraceno, Echo..“ Usmál jsem se. „Teď jsem alfa já..“

Konec Počátku VZU