Vlci z ulice - Počátek

Problém

Z pohledu Stilese
Všechno to začalo úplně nevinně. U nás doma byla párty. Přišli snad všichni lidi z naší třídy. No vlastně, o dost víc. Byl jsem celkem naštvaný - já je nezval. Říkal jsem si, že ten, kdo to udělal, za to pořádně zaplatí.
Z mého plánování pomsty mě vytrhl zvuk tříštěného skla. Co sakra rozbili? Táta mě zabije..
„Hej, co se.."
Nestačil jsem doříct. V našem obýváku se strhla panika a lidi utíkali všemi směry ven.
„Stilesi, uteč!" Zakřičel na mě Scott.
Další zvuky. Tentokrát štípané dřevo. Utíkal jsem do svého pokoje pro pálku. Pokud jsem mohl Scottovi nějak pomoct, bylo to takhle.
Najednou se ozvala velká rána. Když jsem otevřel dveře.. Část domu byla pryč. Všude byl cítit plyn a některé kusy zdi hořely. Scott ležel na zemi kousek přede mnou a kašlal. Přiskočil jsem k němu.
„Co se do háje stalo?" Vyhrkl jsem.
„Přeřízli trubku s plynem a škrtli sirkou.." Kuckal Scott. „Pak zdrhli."
Zatáhl jsem ho do svého pokoje a volal hasiče. Jakmile přijeli, Scott se vytratil.
Ten den byl táta navštívit dědu v sanatoriu, kde byl. Byl jsem celkem rád, že přijde později, zároveň jsem se, ale bál, co se stane.
Když přišel, zůstal stát před domem s otevřenou pusou. Byl v totálním šoku. Stál jsem nahoře, v nezničené části domu u okna tak, aby mě neviděl.
Viděl jsem, jak vešel dovnitř. Opřel jsem se čelem o zeď. Sakra.. Takhle to dopadnout nemělo. Bude na mě naštvaný. A to hodně dlouho. Zavře mě? I když jsem jeho syn? Nejspíš bych si to zasloužil.
Brzo na to jsem uslyšel cinknutí skla, což mě donutilo vyjít z bezpečí pokoje a jít do kuchyně.
Seděl za barovým pultem, který jako zázrakem přežil.
„Omlouvám se." Řekl jsem tiše.
Žádná odpověď. Brzo na to se ozval zvuk lité tekutiny. Vzduchem se nesl pach alkoholu.
„Tati, ty piješ?" Zeptal jsem se ho.
V odpověď proti mně letěla láhev whiskey, která se roztříštila o zeď jen kousek ode mě.
„Všechno je tvoje vina! Nebýt tebe, Claudia mohla žít a nic z tohoto by se nestalo!" Zařval se slzami v očích.
„Tati prosím. Dovol mi to vysvětlit." Požádal jsem ho. „Vypadni odsud, ty malej chuligáne! Vypadni!" Zařval a mrštil po mně sekáček na maso, který ležel na pultě. Zabodl se do zdi jen pár centimetrů od mé hlavy.
„Už tě nechci nikdy vidět! Lituji toho, že ses kdy narodil! Nemáš právo na jméno Stilinski! Nemáš právo nazývat se mým synem!" Řval.
Byl namol. Totálně. I tak mě, ale velmi zasáhlo, co řekl. Se slzami v očích jsem vyklopýtal z kuchyně a šel zpět do svého pokoje. Začal jsem brečet.
„Řekl jsem ti, ať vypadneš!" Zařval otec.
Roztřeseně jsem vzal do ruky malý přívěsek s triskelou a dvěma kruhy, symbolizující alfu a jeho smečku, který mi kdysi dali Scott a Derek k narozeninám. Dal jsem si ho na krk a skryl ho pod tričkem. Hodil jsem na sebe svou černou, koženou bundu. Na hlavu jsem si hodil kapuci a otevřel okno, kterým jsem vylezl na střechu.
„Sbohem, tati." Zašeptal jsem a v okamžiku, kdy otec rozrazil dveře mého pokoje, jsem skočil ze střechy dolů.
Se zlomeným srdcem jsem utíkal do ulic Beacon Hills a tušil, že už se do toho domu nikdy nevrátím...